Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

Změny postavení židů v 18.stol.

| 1 Comment

Změny postavení židů v 18.stol.

Počátky židovského obyvatelstva a osad v Čechách a na Moravě leží ve vzdálené a pravděpodobně nezjistitelné minulosti. Ústní podání dosvědčuje existenci židovských kolonií, přidružených k táborům římských vojáků, ale žádné písemné záznamy o tak raných osadách se nedochovaly.

Davidova hvězda

Davidova hvězda

Jen stěží lze určit, zda byly židovské obce, jakkoli skromné, v Čechách a na Moravě už v 10. stol. Existují jen zprávy o židovských otrokářích a kupcích (zpráva arabského kupce a cestovatele Ibrahíma íbn Jákuba, Raffelstättenský celní řád), na druhé straně existují přesvědčivé nepřímé důkazy, svědčící o přítomnosti židovských obcí na našem území v 11. století, možná i dříve. Jsou to Kosmova Kronika česká, kde se Kosmas zmiňuje o stálých židovských obcích v Čechách a v Brně roku 1090 a také psal o katastrofálních následcích první křížové výpravy pro české Židy.


Dále to je Jicchak Dorbello, který psal o olomoucké židovské obci kolem roku 1146 a v Kronice Václava Hájka z Libočan z roku 1541 se uvádí, že „roku 995 bojovali Židé na straně křesťanů proti pohanům“. Hodnověrnost této zprávy je však sporná a daleko více lze věřit žádosti, kterou salcburský arcibiskup Arno zaslal počátkem 9. století nejmenovanému hraběti, aby mu poslal židovského lékaře slovanského původu (nepochybně šlo o Žida z českých zemí).

Přesto je velmi pravděpodobné, že se židovský život u nás začal rozvíjet až teprve ve 13. století.  V úředních dokumentech totiž existuje hodně zmínek o židovských obcích, které se v té době začínají množit.

Židovská sídliště a osídlení v Čechách a na Moravě

Židé se v českých zemích začali usazovat už od 10. století. Nejdříve to byli židovští kupci, kteří procházeli Čechami a Moravou za obchodem. Z přechodných zastávek zřejmě postupně vznikala první stálá židovská sídliště.

Z této doby jsou zprávy o přítomnosti Židů v Praze, ve středním Polabí, v Brně a Olomouci. Pražská židovská obec sídlila zřejmě v blízkosti knížecího tržiště v podhradí, ale osada byla zničena za bojů mezi přemyslovskými knížaty v první polovině 11. století a pravděpodobně již nebyla obnovena. Ve druhé polovině 11. století přenesl Vratislav II. sídlo na Vyšehrad, v jehož podhradí je roku 1091 připomínáno další sídliště židovské obce. I tato osada zanikla a to za protižidovských bouří v době první křížové výpravy.


V asi druhé polovině 12. století byla založena další židovská osada na pravém břehu Vltavy, podél cesty spojující nejstarší pražské brody, tedy na území pozdějšího pražského Židovského města. Tato židovská osada představovala v průběhu téměř tisíciletých dějin Židů v českých zemích jejich hlavní náboženské, kulturní a ekonomické centrum. Za vlády Václava I. bylo v letech       1232 – 1234 dosavadní rozptýlené osídlení na pravém břehu Vltavy proměněno v město, jehož hradby do sebe pojaly starší knížecí tržiště v blízkosti Staroměstského náměstí, osady cizích kupců i židovská sídliště, ležící na jeho severozápadním okraji. Celý okrsek byl ohrazen zdí a vstup do něj z okolních čtvrtí přehrazen šesti branami. Toto opatření sloužilo k ochraně pražských Židů.

To, že se měnily polohy nejstarších židovských sídlišť na pražském území, svědčí o poměrně svobodném postavení Židů v tehdejší společnosti. Měli stejná práva jako skupiny románských a německých kupců a stahovala se na ně stejná privilegia. 1)  V Čechách obchodovali Židé hlavně s přírodními produkty (kožešiny, vlna, obilniny, vosk, slad), suknem, kovy, ale také s dobytkem, koňmi a otroky. Dováželi hedvábí a jiné drahé látky, šperky, zbraně, sůl, víno a orientální koření. Sloužili jako vysocí úředníci u dvora (např. Jakub Apella byl správním úředníkem Vladislava II.).

V Čechách se do roku 1238 předpokládá existence židovského osídlení kromě Prahy také v Litoměřicích,  Příbrami a možná Kopistech, do roku 1348 pak je pravděpodobná přítomnost Židů v Plzni, Kolinci, Klatovech, Domažlicích, Kynžvartu, Stráži, Chebu, Kadani, Žatci, Lounech, Úštěku, Nymburce, Kouřimi, Čáslavi, Kolíně, Vysokém Mýtě, Havlíčkově Brodě, Jindřichově Hradci, Českém Krumlově a  Českých Budějovicích.
Na Moravě měla vedle Olomouce a Brna brzy na svou dobu poměrně početné židovské obce i další moravská města: Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště a možná Uničov. Do roku 1238 byly židovské rodiny na Moravě usídleny také v Prostějově,  Podivíně, Třebíči, možná v Mikulově, Ivančicích a Boskovicích. Na počátku 14. století máme přímé zprávy o židovské přítomnosti v některých dalších obcích: v Slavkově, Třešti, Kroměříži, Mohelnici a Svitavách. Do roku 1348 jsou zprávy o přítomnosti Židů v kromě již jmenovaných městech ještě v Jemnici, Pohořelicích,  Moravských Budějovicích a v Uherském Brodě.

Mezi židovskými obcemi v Čechách měla mimořádné postavení obec staroměstská v Praze, která hrála významnou roli i v evropském měřítku, protože patřila k nejstarším. Samostatné postavení si vydobyla stará židovská obec chebská, která podléhala přímo králi.
Ve městech se neusazovali volně jako zpočátku, ale v  ulici nebo čtvrti, jež jim byla vyhrazena, nicméně uzavřené ghetto vzniklo jen výjimečně.  Židé se usazovali i na vesnicích, kde provozovali vedle peněžních transakcí krčmy. Do počátku 15. století však žili Židé v Čechách a na Moravě téměř výlučně ve větších městech. Židé se zřejmě také podíleli na zakládání měst, neboť dosavadní postavení jim umožňovalo finanční nebo přímou podnikatelskou účast.

Na počátku 16. století měla nehustější židovské osídlení v Čechách střední a severní část země a také i část východní. Zprávy o přítomnosti židů jsou do té doby zaznamenány ve více než 80 obcích, ne vždy je ale jisté, zda šlo o trvalejší osídlení. V polovině 16. století žilo v českých zemích kolem 3 000 Židů, z toho 1 000 v Praze. Nejpočetnější mimopražskou židovskou obcí byla obec plzeňská, po vypovězení Židů z Plzně roku 1504 pak obec v Kolíně.

K radikální proměně podoby židovského osídlení došlo na Moravě. Roku 1426 byli Židé vypovězeni z Jihlavy, roku 1454 pak z Brna, Olomouce, Znojma a Uničova, roku 1514 z Uherského Hradiště a roku 1563 z Nového Jičína. V některých místech přicházeli do starších židovských obcí (Mikulov, Slavkov, Třebíč aj.), jinde s povolením vrchnosti zakládali nové obce: Jevíčko, Batelov, Kyjov, Rousínov, Telč aj. 4)  Na počátku 16. století byla zaznamenána přítomnost Židů v 36 moravských obcích, nejhustší osídlení existovalo podél jižních hranic země, o něco slabší bylo na severu.

Také ze Slezska, kde je židovské osídlení doloženo už k roku 1150, byli Židé vypovězeni v polovině 15. století. V rakouském Slezsku dostali Židé roku 1752 povolení k pobytu v omezeném počtu 119 rodin.
Před polovinou 16. století byli vypovězeni také Židé z Čech a Moravy. Mezi léty         1541 – 1564 tu směli pobývat jen na základě zvláštních glejtů, byli nuceni prodávat své domy a stěhovat se ze země. Situace se proměnila teprve po smrti Ferdinanda I., roku 1564. Díky příznivější politice Maxmiliána II., Rudolfa II. a jeho následovníků opuštěná ghetta znovu ožila a v průběhu několika desítek let se stali Židé významnou hospodářskou silou.

Pražské Židovské Město bylo tehdy největším židovským sídlištěm v českých zemích a v čase své největší slávy (konec 16. – počátek 18. století) byla na čas i největší židovskou obcí v křesťanské Evropě. Roku 1702 zde žilo 11 517 židovských obyvatel, což bylo 30 % obyvatelstva Prahy, přičemž kolem roku 1600 žilo v Praze jen cca. 3 000 Židů. Pro srovnání: ve významném středověkém ghettu ve Frankfurtu nad Mohanem žilo v roce 1612 2 300 Židů, roku 1642 už jen 500 a teprve koncem 18. století převýšil jejich počet znovu 2 000; roku 1670 ve Vídni žilo 1 600 Židů, pak byli vypovězeni a ještě roku 1777 tu smělo bydlet jen asi 500 osob.

Křivka židovské populace u nás stoupala ještě v prvních letech třicetileté války, další vývoj však už sledoval obecnou tendenci. V letech 1618 – 1648 byl úbytek židovského obyvatelstva dokonce relativně vyšší než tomu bylo u ostatních obyvatel českých zemí. Díky tolerantní politice dvora se Židé od 20. let 17. století mohli usazovat prakticky po celé zemi. Roku 1650 ale český sněm podal návrh, aby Židé mohli pobývat jen tam, kde žili před 1. lednem 1618, z ostatních míst se měli do čtyř měsíců vystěhovat. Mělo se tak odstěhovat z českých zemích nejméně 2/3 Židů, ale k ničemu nedošlo, protože moravský zemský sněm svou politikou vypovězení neustále oddaloval, neboť tato exstirpace měla postihnout především Židy usedlé na šlechtickém majetku a těch bylo na Moravě mnoho. Nakonec roku 1681 Leopold I. inkriminované datum posunul až k roku 1657 a de facto tak uznal stávající rozsah židovského osídlení.

V polovině 20. let 18. století se Karel VI. rozloučil s představou vypovězení židovské komunity z českých zemí, ale vydal několik zákonů, které měly regulovat její osídlení a populační vývoj. I přes tato omezení jejich počet rostl a mezi léty 1754 – 1850 se počet Židů v Čechách zvýšil z 29 091 (1,48 % celkové populace) na 75 459 (1,72 %), na Moravě z 20 327 (2,29 %) na 40 681 (1,81 %).
Od 13. až do konce 18. století (někde i déle) byli Židé nuceni žít v etnicky uzavřených sídlištních celcích. Ze segregace byli vyvázáni pouze někteří jedinci (lékaři, bankéři, podnikatelé, průmyslníci, umělečtí řemeslníci) na základě zvláštní panovníkovy milosti. V některých obcích s nepatrným židovským osídlením a výjimečně i jinde (např. Dobříš, Neveklov, Benešov) žily od konce středověku rozptýleně mezi křesťany také jednotlivé neprivilegované židovské rodiny. V některých místech (např. Telč, Vodňany, Švihov), byli Židé soustředěni do jedné ulice, kde však s nimi bydleli křesťané.

Většinu lokálních výjimek ze segregace zrušil Karel VI., který roku 1726 v translokačním reskriptu přikázal vytvořit zvláštní židovská sídliště ve všech městech a obcích, kde dosud nebyla, a to nucenou výměnou křesťanských a židovských domů. Formálně šlo o to, aby tato obydlí byla z náboženských důvodů vzdálená od kostelů a náměstí, de facto však šlo o redukci počtu židovského obyvatelstva a o ztlumení jejich hospodářské aktivity. Zvláštní skupinu tvořili tzv. panští Židé, kteří bydleli v nájmu u sedláků nebo ve starých, popřípadě pro ně stavěných nových vrchnostenských budovách, tzv. židovnách (např. Blatná, Dříteň). 7)

Právní postavení židovského obyvatelstva do husitských válek

Právní postavení Židů bylo zpočátku poměrně příznivé a podle dobových dokumentů se těšili stejným výsadám a právům jako jiní cizinci usazení v Čechách. Postupně se však jejich situace začala horšit v souvislosti se změnou vztahů křesťanské Evropy k Židům, což se mj. projevilo v řadě protižidovských ustanovení 3. a 4. lateránského koncilu (1179 a 1215). Židé se stali zcela zvláštní skupinou obyvatel, postavenou mimo dosavadní hierarchický žebříček a zatlačenou na nejzažší okraj společnosti. Jako osobně nesvobodní – „servi camerae regiae“ (otroci, služebníci královské komory), byli podřízeni přímo panovníkovi a zcela závislí na jeho vůli. Naplňoval se tak pojem kanonického práva „servitus Judaeorum“, který znamenal, že Židé mají setrvat až do soudného dne ve stavu služebnictví či poddanství a zjevného ponižování v odplatu za Kristovo ukřižování.

V průběhu staletí, hlavně však během křížových výprav, byli Židé přes zákazy a varování církevních a světských autorit (např. Bernarda z Clairvaux nebo císaře Ludvíka Bavora) vražděni a nuceni ke křtu. Neustále byli obviňování ze znesvěcování hostií, hanobení symbolů křesťanského náboženství a také, že z rituálních důvodů vraždí křesťanské dívky a děti.

Statuta Judaeorum
Roku 1254 vydal Přemysl Otakar II. Statuta Judaeorum, která se stala základem židovského zákonodárství v Čechách a na Moravě až do konce 18. století. Časem nabyla i mezinárodního uplatnění, kdy privilegium převzala některá slezská knížectví a později i Polsko, kde roku 1264 Charta Boleslav Zbožného otevřela dokořán dveře Židům, pronásledovaným v západní Evropě.

Statuta Judaeorum byly základní zákony, které pevně stanovily poměr Židů k panovníkovi, omezovaly jejich styk s křesťanským obyvatelstvem a určovaly zásady platné pro značně autonomní správní a soudní praxi uvnitř židovských obcí. Privilegium definovalo právní postavení židovského obyvatelstva: byli přímými poddanými krále, který jim zaručoval ochranu, přislíbil svobodu náboženského života a povoloval obchodovat s penězi. Za slíbenou ochranu a výsady byla židovská obec povinna platit králi daně a poskytovat půjčky. Podle Statut měl být útok proti Židům a židovskému majetku nadále chápán jako útok proti královské komoře. Statuta tedy uzákonila zásadu, podle níž byli křesťané a Židé před soudem v podstatě rovnoprávní. V pozadí těchto úprav byl ovšem panovníkův zájem na pravidelném příjmu ze židovských obcí.

Ačkoliv privilegium Přemysla Otakara II., které potvrdili v plném rozsahu i Lucemburkové, slibovalo Židům ochranu, docházelo k pronásledování a protižidovským pogromům. Nejznámější a největší protižidovský pogrom se stal o velikonocích roku 1389 v Praze pod záminkou znesvěcení hostie. Nutno podotknout, že v dubnu tohoto roku     Václav IV. nebyl v Praze. V té době ještě nebylo uzavřeno židovské osídlení v rámci Starého Města a obydlí Židů zde obklopovaly a bezprostředně s nimi sousedily téměř ze všech stran domy křesťanů. Bylo často nezbytné, že například faráři z blízkých far museli přímo procházet židovským osídlením při výkonu svých povinností.
Před velikonocemi roku 1389 procházel židovským sídlištěm kněz s oltářní svátostí, aby zaopatřil umírajícího. Židé se tehdy seběhli a pokřikovali na kněze a házeli na něj kamení až mu vyrazili svátost z rukou. To vedlo ke srocení lidu a duchovních. V neděli velikonoční,   18. dubna 1389, začali pobízet kněží lid k pomstě. Ještě toho dne se začali shromažďovat lidé na různých místech. Následně se přihnal velký zástup ozbrojených měšťanů, kteří chtěli aby se ihned udeřilo na Židy. Poté, co byly všechny židovské domy obklíčeny, udeřili staroměstští hodinu po půlnoci na ghetto. Byly zapáleny téměř všechny domy, do ohně byla házena svlečená těla zabitých Židů, další byli upáleni za živa. Krveprolití provázelo velké loupení a drancování, byly hanobeny židovské náhrobky. Soudobé odhady hovoří o 3 000 mrtvých. 8)  O tomto pogromu se dochovaly dvě zprávy. Jednou z nich jsou Židům nepřátelské, latinsky psané „Pašije pražských Židů“ a druhou hebrejská elegie „ Et kol hatla“ (Všechno to neštěstí), kterou sepsal rabín Avigdor Kara, pravděpodobně jeden z mála očitých svědků, kteří vraždění v ghetu přežili.

Koncilní nařízení
Ať byly momentální poměry k  Židům relativně příznivé, stalo se součástí jejich života v naprosté většině křesťanských zemí Evropy ponížení, posměch a nenávist. Rozhodnout, do jaké míry se na této situaci podílela křesťanská církev přímo jako celek, není jednoduché. Jisté je, že nařízení církevních sněmů ve 12. a 13. století vedla téměř k absolutní  kulturní, ekonomické a společenské izolaci židovského obyvatelstva křesťanské Evropy. Do toho státní administrativa zasahovala i do zcela privátních záležitostí židovského obyvatelstva, a to nejen zásadních, ale i zcela podružných. Měli tak například určeno, kolik hostů mohou pozvat na svatbu či k obřízce; měli zakázáno oblékat se do drahých látek a nosit šperky, museli nosit zvláštní účesy apod.

Roku 1215  4. lateránský koncil zakázal Židům vlastnictví půdy a provozování zemědělství. Důsledkem bylo omezení hospodářské činnosti Židů pouze na obchod a finančnictví. Po vzniku měst ale byli vytlačování z obchodů se zbožím ve prospěch nově etablované městské vrstvy, a proto se začali zabývat ve stále rostoucí míře peněžním obchodem a půjčkami na vysoký úrok (lichvou). Sazby lichvářů byly neobyčejně vysoké. Již Přemyslovo privilegium stanovilo jejich výši na 173 %, potom na polovinu (87 %). Vysoké sazby si udržely platnost až do 15. století. Ve 14. století je známá výše lichvy až 260 %.  9) Tyto vysoké úroky vyvolávaly mnohdy silně přehnané spekulace o velikosti židovského majetku. Hlavní příčinou byl nedostatek hotových peněz, kterými prakticky disponovali jen Židé. Protože ale v omezených podmínkách pozdního středověku byla židovská půjčka nejednou jediným východiskem z bezprostřední finanční tísně, živila tato jistá závislost na židovských penězích dosti silně zakořeněný antisemitismus.
Židé nesměli zastávat jakékoli čestné úřady a najímat si křesťanské služebnictvo. Řemesla pro ně byla zakázána, mohla se provozovat jen ta řemesla, která byla nezbytná pro život a vnitřní potřeby židovské obce (řezník, krejčí, švec, sklenář atd.). Také bylo stanoveno, že Židé se mají šatem i barvou odlišovat od svého okolí. Toto nařízení mělo v různých dobách různou podobu. Toto vše vedlo postupně k úplnému oddělení Židů od ostatního obyvatelstva.
Přes tyto všechny aspekty byl židovský život ve 13. století v českých zemích (hlavně ale v Čechách) velmi vitální. Dokazuje to velký počet učenců, kteří zde žili a z nichž nejslavnější  byli Abraham ben Azriel, autor spisu „Arugat ha – bosem“ a Jicchak ben Moše, autor význačného náboženského díla „Or zarua“. Dá se také soudit, že až do vrcholného středověku
mluvili čeští a moravští Židé jazykem svého prostředí; jejich příklon k říšské kultuře a německému jazyku začal mnohem později.
Na počátku 15. století se s rostoucí mocí měst, zvýrazněnou náboženským kvasem husitství, život českých a moravských Židů stával čím dál nejistějším. Na druhé straně odchod řady Němců z mnoha měst, zejména z Prahy v době husitské revoluce, přispěl k většímu sblížení Židů a Čechů. Dokládají to například české glosy v hebrejských rukopisech stejně jako židovské úřední dokumenty v českém jazyce, také i česká jména Židů.

Samospráva
Středověká židovská obec tvořila v rámci hierarchické společnosti výraznou skupinu. Autonomní židovská obec, organizačně politicky na místní úrovni, se po stránce ekonomické a sociální velmi podobala měšťanskému stavu – starala se o vzdělání a blaho svých členů, stanovovala a vybírala daně, rozhodovala právní spory, starala se o nemocné a pohřbívala mrtvé.
O židovské záležitosti se staral nejvyšší komorník, poté podkomoří. V čele židovské samosprávy stáli starší, volení členy obce, jejichž volbu potvrzoval královský úředník. Starší měli funkci přísedících, přední místo zaujímal rychtář, který se nazýval rabín. Rabín spojoval funkci správní, soudní a kultovní. Zastupoval židovskou obec především vůči městské radě nebo šlechtické vrchnosti, a také vůči králi a jeho komořím ve všech záležitostech, které přesahovaly kompetence židovských obcí. Podle zvyklostí měla mít řádně ustavená obec alespoň 10 členů (tj. židovských rodin).

Husitství
Husitská revoluce, která oslabila feudální společenské vazby, uvolnila na čas i některá omezení týkající se Židů. Byli zbaveni, ale pouze na některých místech, zvláštního označení, bylo jim povoleno, ovšem jen v omezené míře, nabývat různých řemeslných znalostí, směli se
usídlit na venkově, kde bydleli a živili se za obdobných podmínek jako křesťané. 10)  Díky tomu se poněkud sblížilo sociální postavení a zájmy venkovských křesťanů a Židů. Toto sblížení zřejmě nabylo svého významu v době, kdy do českých zemích začaly pronikat myšlenky německé reformace, především jejich radikálních směrů hlásajících brzký konec světa a nastolení spravedlivého království Kristova na Zemi.
Heretická hnutí 16. století se přirozeně nevyhnula ani českým zemím, a ty sekty, které přijímaly do své ortodoxie judaistické prvky

perzekuce židů v době středověku

perzekuce židů v době středověku

(svěcení šabatu, odmítání křtu, snad i obřízku atd.), se staly zajímavým dokladem domácí křesťansko – židovské ideové symbiózy.
Stejně jako katolíci, měli také husité Židy v opovržení. I z jejich strany docházelo k pogromům a násilnostem. Například 1421, když táboři a Pražané dobili Chomutov a vybili většinu obyvatel, nabídli tamním Židům dvě možnosti: křest nebo smrt v plamenech (Židé vždy volili smrt). Židé byli také vypovídáni z měst, pro srozumění s husity: roku 1426 z Jihlavy, poté z dalších moravských obcí, roku 1430 z Chebu, roku 1464 z Mostu, císař Zikmund Lucemburský je dvakrát vyháněl z Prahy (roku 1419 a v letech 1436 – 1437) a rušil jejich dlužní úpisy.
V polovině 15. století vyvolala vlnu fanatické nenávisti i protižidovských zásahů misie Jana Kapistrána, jehož působení se projevilo zvláště na Moravě. S tím souviselo i vypuzení Židů z Brna, Olomouce, Uničova a dalších měst, schválené  králem Ladislavem  Pohrobkem.

Pogromy a protižidovská pronásledování

Je třeba si uvědomit a zdůraznit, proč neustále docházelo k různým projevům intolerance vůči Židům. Pogromy lze chápat jako v podstatě emocionální výbuchy davové zloby, při jejichž vzniku hrály roli motivy náboženské, hospodářské, politické i sociálně – patologické.
Ghetto bylo vhodným objektem, na kterém se mohla vybít agresivita anonymního zástupu, vedeného náboženskou a sociální nenávistí, ale také touhou po loupeži. V tomto davu se objevovali místní chudí, lůza, řemeslníci, vojáci, fanatici všeho druhu, kněží, mniši i měšťané.
Protižidovské pogromy, ať byly motivovány jakkoli, přicházely vždy, když poměry v zemi znejistěly a jejich roznětkou mohlo být cokoli – mor, hlad, požár, vojenské obsazení města, pouliční bouře, rvačka, nařčení ze zločinu nebo přestupku, urážka náboženského symbolu nebo dětský posměšek.
Také vypovězení z města nebo ze země je nutno považovat za, úředně schválenou, formu pogromu. Mívalo všechny jeho náležitosti: vyhnanci přišli o své domovy, zčásti nebo zcela o majetek (jen někdy směli prodat domy křesťanům), byli olupováni a zabíjeni; když vyčerpali všechny možnosti, kterými mohli vypovězení zvrátit a museli skutečně odejít, putovali s ranci na zádech a byli odkázáni na milost vrchnosti, které museli platit, a nepřátelsky vražedně naladěné obyvatelstvo. Museli začínat znovu jinde, i v cizí zemi, často bez prostředků.

Zlatý věk českých a moravských Židů (1564 – 1612)
Spojení království českého a uherského s habsburskou říší roku 1526 přineslo našemu židovstvu růst a expanzi obcí. Nejmarkantnější je to samozřejmě u pražské židovské obce. Již koncem 15. století se začaly uskutečňovat plány na výstavbu nezastavěných prostor v ghettu, vznikala nová židovská sídliště v ostatních městských částech.
Královská politika vůči Židům se za Ferdinanda I. vyznačovala rozporuplným postojem – na jedné straně se potvrzovala stará privilegia a na některých místech se rozšířila královská ochrana, na straně druhé jinde ochotně trpěla protižidovské agitace. V roce 1543 nastal hromadný exodus Židů (největší počet směřoval do Polska), s výjimkou bohatších, kteří si koupili glejt, který jim umožňoval právo zůstat. 13)   Jejich vypovězení z Prahy motivované ve skutečnosti ekonomickou konkurencí pražskému měšťanstvu však trvalo jen velmi krátkou dobu. Nedostatečný stav královských důchodů byl zřejmě příčinou, že se uvažovalo o odvolání původního rozhodnutí o vystěhování. Židům pomohla prý i přímluva samotné královny Anny Jagellonské i polského krále Zikmunda.
V roce 1551 vyšlo královské nařízení o povinném označení Židů v Čechách – na svrchním šatě ve výši prsou museli Židé nosit na levé straně žlutý látkový kroužek předepsané  velikosti. 15)  Kdo přistihl Žida, že byl bez kolečka, dostal polovinu toho, co měl Žid u sebe. Žid, který chodil mimo ghetto bez kukly a pláště, musel platit pokutu dvou grošů. Později museli Židé povinně navštěvovat jezuitská kázání (v Praze v kostele sv. Salvátora) a posílat své děti na římskokatolická školení. Židé sice na kázání chodili, ale zacpávali si uši vatou a voskem.
O odlišování Židů a jejich zvláštních znameních je třeba se zmínit podrobněji a ohlédnout se do hlubší historie. Již v 6. století platilo nařízení, že Židé nesmějí opustit svoje domovy o křesťanských svátcích, museli zavírat domy i okna, když se nosila svátost, křesťanům bylo zakazováno bydlet společně se Židy apod. Dalimilova kronika mluví o „židovském kloboučku“, což byl jakýsi směšný žlutý klobouček zdobený kuličkou. Nošení klobouku bylo obnoveno za Karla IV., později v husitském období byl klobouk nahrazen kuklou. O povinnosti nosit kolečko je zmínka výše. Rozkazem z roku 1748 a poté z roku 1760 musel Žid mít bradku a na levém rameni nosit žlutý soukenný pásek. Žid nesměl u sebe nosit zbraň a musel počítat s tím, že když opustil ghetto, byl předmětem nadávek, urážek, posměchu a často byl i fyzicky napadán.
Přes všechna uvedená omezení získali Židé relativní klid. Ztratili však důležitý zdroj obživy a výdělku – nepatřil jim nadále již zcela monopol na peněžnictví, navíc byly podstatně sníženy i úrokové sazby a napříště směli brát pouze 20 %.
Po smrti Ferdinanda I., roku 1564, začalo pro pražskou židovskou obec období postupného hospodářského i kulturního rozmachu. Maxmilián II. potvrdil roku 1567 židovská privilegia a vydal majestát, kterým zajistil Židům, že nebudou omezováni ve svém obchodním a výrobním podnikání a již nikdy nebudou z Prahy vypovězeni. Za Rudolfa II. získali pražští Židé opět svoji nezávislost i bohatství. Hned v prvním roce své vlády, roku 1576, potvrdil Rudolf II. privilegia udělená obci jeho předchůdci. Roku 1585 potvrdil nařízení, podle něhož soudní pře mezi křesťany a Židy směl vyřizovat výhradně královský soud a v roce 1599 udělil pražským Židům osvobození ode všech cel a mýt v pražských městech.
Rozvoj obchodu, peněžnictví a řemesel měl za následek nebývalé uvolnění života v ghettu, takže do konce 16. století počet jeho obyvatel několikanásobně vzrostl. Za vlády   Maxmiliána II. a Rudolfa II. (celkově 1564 – 1612) tak byl pro české a moravské Židy „zlatý věk“. Tolerantní atmosféra, zejména Rudolfova dvora, vznikla možná z potřeby povznést se nad katolicko – protestantský konflikt, který ve střední Evropě trval přes půl století. Ať byly Rudolfovy motivy jakékoli, vytvořil pro Židy v Čechách a na Moravě velice příznivé politické, ekonomické i kulturní podmínky.
Za Rudolfovy vlády existovala velice rozsáhlá židovská intelektuální elita, která komunikovala s učeneckými středisky nežidovských společenství, ale dbala na to, aby nedocházelo k narušování židovské víry a zvyků. Postava, která vyčnívá v židovském kulturním životě na konci 16. století nad ostatní, je slavný Rabbi Jehuda Löw ben Becalel. Současné výzkumy prokázaly, že když bydlel v Mikulově, četl kalvínské spisy (v hebrejském překladu) a byl ve styku s českými humanisty. Dalšími osobnostmi byli např. finančník, stavitel, mecenáš a pozdější primas Židovského Města Marek Mordechaj ben Samuel Maisel, nebo matematik, polyhistor, astronom a zeměpisec David Gans. Vzrůstala i stavební aktivita, některé stavby té doby známe ze starších záznamů a kronik.
Jeden z nejvýznamnějších ústupků Rudolfa II. Židům se týkal jejich práva věnovat se celé řadě řemesel a jiným zaměstnáním. Rudolf tak záměrně okleštil monopol křesťanských cechů a povolil Židům (alespoň pražským) částečné ekonomické osamostatnění. Pražští Židé se tak stávali řemeslníky, obchodníky a majiteli krámů; své činnosti nevyvíjeli jenom v židovské čtvrti, ale i na tržištích a náměstích Starého Města. Tato expanze židovského ekonomického života připravila cestu pro působení „dvorního Žida“, královského dodavatele a investora, který později hrál velmi důležitou roli v merkantilistických programech 17. a 18. století. 19)

Od Bílé hory ke Karlu VI.
Porážka českého stavovského povstání a počátky třicetileté války nepřinesly Židům v českém království nějaké výrazné zhoršení jejich situace. Roku 1623 a 1627 rozšířil Ferdinand II. stávající práva, takže se vztahovala na veškeré druhy zboží a dávala právo účastnit se pravidelných týdenních a výročních trhů se stejnými poplatky jako měli ostatní obchodníci. Ferdinand III. povolil Židům držet krámky na tržištích a veřejných prostranstvích, v Praze měli kromě toho povoleno pořádat na Havelském náměstí vlastní trh, zvaný tandelmark. Zde měli krámky v podloubích, vyhrazená místa pro stánky a v okolních domech pronajatá skladiště zboží.
Třicetiletá válka tak ještě více upevnila postavení Židů v Čechách a na Moravě. Válka zpustošila venkov střední Evropy, zničila městskou ekonomiku a zdecimovala obyvatelstvo, ale podmínky židovského života v této oblasti nepodkopala.
Stížnosti pražských cechů a obchodníků proti židovské konkurenci, která se hojně během války rozvinula, zůstávaly do vestfálského míru zpravidla nevyslyšeny. Teprve po roce 1648 začal i dvůr pohlížet na židovskou ekonomickou moc jako na vážnou překážku křesťanského podnikání v Praze a systematicky se pokoušel omezit její růst. Také se stále častěji objevují návrhy na omezení počtu obyvatel ghetta nebo na vypovězení Židů z Prahy vůbec. Tento hospodářský protižidovský tlak ještě zesílil na počátku 17. století v souvislosti s merkantilistickým úsilím vlády o povznesení křesťanského obchodu. Svého cíle tyto snahy dosáhly teprve za Marie Terezie.

Leopold I. svým posunem data stanoveného pro vystěhování Židů z míst, která obývali před rokem 1618 na rok 1657, prakticky uznal rozšíření židovského osídlení. 20)  V té době také vypukla v Praze morová epidemie (roku 1680), jíž padlo za oběť přes 3 000 obyvatel ghetta a následný požár, který vypukl v létě 1689 a zničil velkou část židovské čtvrti. I těchto tragických události se snažily zemské a městské úřady využít k vyhnání Židů, nebo aspoň k jejich redukci, avšak ani tentokrát neuspěly. 21)  Přes tyto zjevné snahy o omezení židovské populace počet Židů v českých zemích stoupal.

Navzdory všem výdobytkům, privilegiím, ochraně od panovníka a jiných sympatií se Židům v českých zemích nepodařilo vyhnout xenofobii, která společností hýbala. Těsné spojení s korunou, zrozené z nezbytnosti a ze státního zájmu za války, se nyní chýlilo ke konci, protože Josef I. a Karel VI. měli jiné starosti, ke kterým patřila Vídeň ohrožená Turky. A na rozdíl od svých předchůdců dospěli k názoru, že přítomnost Židů k monarchii je spíše nevýhodou než přínosem.

Zákony Karla VI.
Císař Karel VI. chtěl zredukovat židovské obyvatelstvo v českých zemích, omezit ekonomický vliv a účinně separovat židovské čtvrti od Starého Města. Proto roku 1726 a 1727 vydal tzv. familiantské zákony, jimiž omezil počet Židů v Čechách a na Moravě. Součástí familiantských zákonů byl „numerus clausus“, což je nepřekročitelná hranice počtu židovských rodin. Právo sídlit v Čechách tak mělo 8 541 rodin a na Moravě 5 106 rodin. 22)

Toto právo pobytu v zemi a státní příslušnost (inkolát) získali pouze Židé toho času ženatí nebo ovdovělí a obdaření potomstvem, považováni za otce rodin. Po smrti otce přecházelo číslo inkolátu na nejstaršího syna, který se jako jediný ze synů směl oženit; ostatní mužští potomci, pokud chtěli založit rodinu, museli odejít ze země a byli pokládáni za cizince. Rodiny, které měly jen dcery, byly považovány za vymřelé a dívky se směly vdávat jenom do ciziny. Nabít místo familianta a získat inkolát bylo možno jenom tehdy, uvolnilo-li se úmrtím, nebo za zvláštních výjimečných podmínek. Tím se mělo docílit konstantních hodnot numera clausa a také šlo o to, aby Židům bylo bráněno v pohybu, aby byl tlumen jejich ekonomický vývoj, a aby byli odrazováni od plození nových životů, ale aby přitom byla udržena spodní hranice příjmů z daní. 23)  Tyto zákony zůstaly v platnosti až do revolučního roku 1848, avšak růstu židovského obyvatelstva v českých zemích zcela nezabránily. Stát v 18. století byl totiž poměrně slabý a jeho donucovací moc byla omezená.
Jeden ze způsobů, jak nařízení obcházet, bylo rozptýlit se po venkově. Židovská populace se tak hojně rozrostla, i když nemohla vytvořit obce a jenom na některých místech byl takový počet lidí, že zde byla synagoga. Po celou dobu platnosti familiantských zákonů              (1726 – 1848) byly desítky tisíc Židů nuceni emigrovat. Hlavně moravští Židé se usazovali v Uhrách, kde docházelo k vytváření prvních pevných spojení mezi slovenskými Židy a Židy z českých zemí (mezi rokem 1700 –1800 se v Uhrách, hlavně v západních částech, usadilo nejméně 30 000 moravských Židů).
Dalším opatřením Karla VI. proti Židům byl tzv. translokační reskript. Ten nařizoval soustředění Židů do uzavřených čtvrtí, dostatečně vzdálených od kostelů a dalších prostranství, kde se konaly náboženské slavnosti. Cílem tohoto reskriptu byla bezpochyby jejich izolace od ostatního obyvatelstva a snížení vzájemných styků na minimum.

Tereziánské vypovězení
Roku 1740 nastoupila na habsburský trůn Marie Terezie. Tehdy byla situace velmi dramatická – zmatky ohledně nástupnictví a mezinárodní ohrožení. Po prohrané válce s Pruskem o Slezsko Marie Terezie reagovala na porážku a na ztrátu svých slezských území tím, že se obrátila zády k českému židovstvu. Byla horlivou katoličkou se silnou antipatií k Židům vůbec a došla k přesvědčení, že se pražské židovstvo angažovalo ve špionážní činnosti ve prospěch Pruska. Jako „odvetu“ nařídila koncem roku 1744, aby byli Židé okamžitě vyhnáni z Prahy a následně z celých Čech. Bylo jim ale dovoleno počkat na českém venkově než si uspořádají své obchodní záležitosti.
Židé se pokoušeli hned od počátku verdikt zvrátit, ale panovnice dala několikrát najevo, že nemíní v ničem ustoupit. V průběhu let 1745 – 1748 přicházela ode dvora někdy mírnější, jindy tvrdší nařízení. Jednou mohli například zůstat v pražském ghettu (a pak až do července), jindy zase mohli bydlet pouze na venkově a nesměli přebývat přes noc v žádném městě. 25) Ukázalo se ale, že Marie Terezie neuškodila jenom Židům. Po jejich odchodu z Prahy upadl v překvapivě krátké době hospodářský význam města – velký obchod si hledal nová střediska na venkově a Praha byla vydána v nebezpečí, že zchudne. Hospodářský život Prahy byl ve velké míře závislý právě na fungujícím finančním a obchodním podnikání samotného ghetta.

Ve prospěch českých Židů intervenovali u rakouského dvora papež, vyslanci Anglie, Holandska, Dánska, Turecka, místodržitelé, česká komora a část české šlechty. Ozvali se i vojáci, pro které Židé pracovali tradičně jako dodavatelé a kteří měli zájem na židovské kontribuci. V září 1748 Marie Terezie ustoupila a povolila návrat nejen bohatým vyhnancům, jak předpokládal původní projekt, ale i všem ostatním. Vlivem osvícenství také státní úředníci rekrutovaní ze šlechty, přestali dávat průchod nepřátelství vůči Židům.

Venkovští Židé v Čechách a Židé na Moravě se v průběhu zápasu o odvolání exstirpace nemuseli většinou stěhovat ze svých domů, a tak vypovězení nejhůře postihlo obyvatele pražského Židovského Města. Po tří a půlletém vyhnanství se vraceli do sutin, museli opravovat zpustošené obydlí a obnovovat narušené obchodní spojení. Kdysi bohaté pražské ghetto definitivně zchudlo. Velký díl majetku pražských Židů vzal za své při drancování a pogromech, obec vydala značné částky na kontribuce a dávky, které byla nucena platit v průběhu válek oběma bojujícím stranám, další částky padly na různé úplaty přímluvcům.
Když se po několika letech konečně podařilo vrátit Židovskému Městu normálnější běh života, přišla další pohroma – druhý největší požár v jeho dějinách (vznikl o šabatu ze 16. na 17. května 1754).

Josefinské reformy
Postavení Židů se zlepšilo teprve za vlády Josefa II., který vydal řadu reforem, odstraňující dosavadní četná protižidovská nařízení a omezení. Židé však i nadále podléhali zvláštní židovské daní a zákonům z roku 1726 – 1727, v platnosti zůstávalo i nařízení nuceného pobytu Židů v ghettech. Zákony Josefa II. však byly největším zásahem do židovského zákonodárství v českých zemích od 13. století, kdy Přemysl Otakar II. vydal svoje Statuta Judaeorum. Panovníkovy „židovské patenty“ byly částí většího souboru reformních opatření, jehož páteř tvořily toleranční patent a patent o zrušení nevolnictví.

Josefinské zákonodárství započalo 12. října 1781, kdy byla zrušena povinnost nosit zvláštní označení. 26)   O šest dní později povolil dvorský dekret Židům v Čechách a na Moravě navštěvovat všechny typy domácích vyšších škol včetně univerzit (s výjimkou teologické fakulty) a získávat zde akademické tituly. Bylo jim povoleno věnovat se všem živnostem, s výjimkou nájmu šenkoven, desátků a mlýnů, mohli provozovat všechny druhy řemesel, dosahovat v nich mistrovství a zakládat cechy. Směli najímat panské grunty, ucházet se o příděl neobdělané půdy a poprvé po mnoha staletích, ale s podmínkou, že budou mít k ruce výhradně židovskou čeleď, půdu obdělávat. Mohli zakládat směnárny, velkoobchody a provozovat obchod se střižním, kupeckým a smíšeným zboží. Kdo se nevěnoval některému z těchto zaměstnání, měl být vypovězen ze země.

Židé měli povoleno stravovat se v hostincích, bydlet s křesťany pod jednou střechou, pobývat v jim jinak nepřístupných královských městech dva dny před trhem a dva dny po trhu, ve městě směli bydlet učňové a tovaryši, rodiče měli právo je navštěvovat atd.
Josef II. však nezbavil své židovské poddané tíživé povinnosti toleranční daně za pobyt v zemi. 28)  V platnosti ponechal také familiantský zákon a na změnu nepomýšleli ani jeho nástupci. Pouze František II. v Systemálním židovském patentu nepatrně zvýšil numerus clausus – v Čechách jen o 59 na 8 600 a na Moravě o necelých 300 na 5 400.

V lednu 1782 císař také zrušil povinnost bydlet v ghettech a povolil Židům volně najímat byty kdekoliv (později mohli i nakupovat měšťanské domy od křesťanů). Zůstalo však jen u pokusů, protože nejsou známy případy o volnosti pobytu mimo gheta.
K nejvýznamnějším reformám patří ale ty, které vyšly z rozhodnutí učinit němčinu univerzálním jazykem v úředních jednáních a tím i jednotícím poutem státní moci. Jedno z prvních jazykových nařízení se týkalo jmen obyvatel židovských obcí. Podle dvorského patentu vydaného v červenci 1787 musel od ledna následujícího roku každý židovský otec, poručník i svobodný muž zvolit pro sebe i svou rodinu německé rodinné jméno, každý jednotlivec pak německé jméno osobní a ta museli užívat po celý život beze změny. Dekret přinášel seznam jmen, která byla povolena. Cíle reformy byly správní, nešlo tedy v první řadě o poněmčení jmen. Změny kladly důraz na to, aby bylo možno co nejlépe rozlišit jednotlivé osoby – jména byla většinou zjednodušena, odstraňovaly se nespisovné formy, nejasnosti, přízviska a stará jména odvozená z názvů povolání, nebo z místních jmen byla nahrazena skutečnými rodinnými jmény, nebo jmény příbuzné rodinné větve.

Ke skutečně velkým proměnám židovských jmen docházelo po roce 1836, kdy bylo Židům povoleno užívat jakákoliv německá jména s výjimkou jmen křesťanských svatých a dále v průběhu 19. století, v důsledku německé i české asimilace. K další proměně židovských jmen a příjmení došlo pod vlivem sionismu.

Josefinská jazyková nařízení zasáhla postupně do všech sfér židovských obcí. Nařizovala Židům, aby záznamy v matrikách a v obchodních knihách byly vedeny výlučně německy, aby pražská obec používala při všech jednáních se zemskými úřady pouze němčinu, úředně uznán byl jen ten rabín, který složil německé zkoušky a získal německé vzdělání. Znalost úředního jazyka museli také osvědčit snoubenci – před svatbou byli povinni předložit vysvědčení z německé školy a skládali německy zkoušky z náboženství.
Josefovým cílem bylo zrušit tradiční společenská privilegia a odstranit překážky ekonomického růstu. Reformy neměly tedy zvýhodnit jenom Židy, ale chtěly je učinit „užitečnějším obyvatelstvem“. Proto zpřístupnil Židům všechna řemesla, obchod, vybízel je k zakládání továren a k zemědělské činnosti. Od roku 1788 museli Židé také povinně sloužit v rakouské armádě. Toleranční patent neznamenal ještě zrovnoprávnění Židů a jejich náboženství a rovněž Systemální židovský patent vycházel ze zásady, že Židé nejsou plnoprávními poddanými, ale jenom trpěnou menšinou.

Základními činiteli změn v 80. letech 18. století byl na jedné straně stát (císař Josef II.) a na druhé straně židovští zastánci osvícenství. Modernizace židovského obyvatelstva pokračovala až do 60. let 19. století, protože ke konci 18. století došlo ke zpomalení a nerovnoměrnosti tempa reforem a až teprve roku 1841 bylo Židům dovoleno vlastnit pozemky a v důsledku revoluce roku 1848 bylo zrušeno nařízení omezující sňatky a místa povolena k pobytu. Poslední překážky svobodné ekonomické činnosti byly odstraněny v roce 1859 a plné legální samostatnosti bylo dosaženo až s vytvořením dualistické monarchie roku 1867.

Právní postavení židovského obyvatelstva do konce 18. století

Až do počátku vlády Josefa II. bylo hlavní starostí představitelů židovské obce nechávat si při nástupu nového panovníka potvrzovat

barevný dřevořez z 2. poloviny 18. století

barevný dřevořez z 2. poloviny 18. století

svá stará privilegia. Orientace v právech, poskytnutých Židům v průběhu staletí, bývala nesnadná. Nový panovník potvrzoval většinou jenom takové výsady a majestáty, které neodporovaly jeho zájmům a politické situaci. Právní postavení Židů bylo komplikované i tím, že v průběhu dějin zasahovali do kompetence krále i měšťané a samozřejmě i duchovenstvo a šlechta. Zvláště venkovská šlechta se necítila být vázána královskými nařízeními a postupovala vůči Židům podle vlastního uvážení nebo prospěchu.

Schéma židovské autonomie se v Čechách a na Moravě podstatě lišilo – v Čechách byla dominantou Praha, která někdy reprezentovala veškeré židovské obyvatelstvo, jindy soutěžila se zbytkem země, který byl organizován jako jediná jednotka, sloužící jako protiváha dominantní Praze. Za tento stav byla odpovědná habsburská židovská politika a demografická konfigurace – Židé žili v Čechách v městských enklávách až do roku 1541, kdy byli vypuzeni z královských měst, směli ale zůstat v Praze. I přes dočasná vypovídání (roku 1557 a v letech        1744 – 1748) se pražská obec rozrostla a protože byla relativně veliká, bohatá a bezpečná, mohla hrát hlavní roli ve všech židovských záležitostech v Čechách.
V polovině 17. století ale vzrostlo venkovské židovské obyvatelstvo natolik, že stát musel uznat „Böhmische Landesjudenschaft“ za nezávislou instituci. Počátkem 18. století se rabínu Davidu Oppenheimovi podařilo rozšířit svou pravomoc na celé české židovstvo, které v té době bylo rozděleno na tři rabináty. Poté docházelo k různým úpravám a zásahům ze strany státu a roku 1749 stát uznává vrchního rabína pražského za náboženskou hlavu celých Čech. Od té doby až do roku 1939 měli čeští Židé dvojitou strukturu – na jedné straně pražskou obec a na straně druhé ostatní Čechy. Stát pak uznával za nejvyšší náboženskou autoritu jenom vrchního pražského rabína.

Na Moravě se vyvíjela židovská autonomie odlišně. Královská města vyhnala Židy o sto let dříve než v Čechách a na rozdíl od Čech zde nebylo jediné městské středisko, které by si uchovalo stálou židovskou obec. Moravští Židé se ale s úspěchem usazovali ve středně velikých městech a nerozprchli se na venkov jako v Čechách, což mělo za následek větší soudržnost mezi obcemi, než jaká byla v Čechách. Moravské židovstvo si vytvořilo, podobně jako v Polsku, nadobecní radu „Vaad medinat Mehrin“, nad níž měl dohled zemský rabín.


Židovské úvěry, platby a podnikání

Díky 4. lateránskému koncilu byla omezena hospodářská činnost Židů pouze na obchod a finančnictví. Z obchodů byli vytlačeni městskou společností a tak zůstal pouze obchod finanční a lichva.

Formy židovských půjček a způsoby jejich jištění a vymáhání byly rozličné. Židé půjčovali na „prosté listy“ (šuldprify), na dlužní úpisy, obligace a hypotéku. V pozdějších dobách téměř výhradně na tzv. základ, z něhož byly vyloučeny mokré a krvavé šaty, kradené předměty a kostelní klenoty.   Půjčování na   „základ“ představoval způsob málo výhodný a značně nejistý – předměty dané v zástavu bylo třeba někde uskladnit, chránit je před poškozením (požár, povodeň), před zloději, rabováním atd. Půjčování na šuldprify a dlužní úpisy bylo bezpečnější, ale ani zde si věřitelé nemohli být zcela jisti (dlužní úpisy byly často rušeny panovníkem a právě snaha zničit úpisy byla jedním z hlavních motivů pogromů).
Židé získávali rovněž značné finanční prostředky zástavami movitostí, které při nezaplacení dluhu propadali, ať to byly šperky nebo jiné drahocennosti. 33)  Peněžní obchod přecházel přirozeně ve zbožní obchod a Židé se tak stávali vetešníky a obchodníky se zbožím, které získávali prostřednictvím svých styků s cizími zeměmi. Pouze u nich byl k mání sortiment zboží, který běžní městští kupci nebo kramáři neměli.

Velcí židovští obchodníci tvořili vždy jen velmi úzkou vrstvu obyvatel ghetta a většina Židů se zabývala jakýmsi peněžním obchodem v malém. Na konci 15. století se rozložil středověký systém židovského finančnictví a už před polovinou 16. století byl podle šetření české komory hlavním pramenem obživy zdejších Židů obchod se zbožím a brzy tento obchod spolu s řemesly a podnikáním zcela převládl. Koncem 18. a počátkem 19. století byli bohatí Židé u nás tlačeni k tomu, aby investovali do průmyslového podnikání. Nebránili se a naopak lze najít některé obchodníky a bankéře (Lämmel, Zdekauer, bratři Porgresové a jiní). Někteří z podnikatelů byli dokonce za své zásluhy o průmysl povýšeni do šlechtického   stavu.

Židé v českých zemích byli víceméně stále pronásledováni, vyháněni, jejich osud byl vždy nejistý. Většinou byli dříve či později zváni zpět nebo trpěni. Hlavním důvodem byly platby Židů svým nadřízeným (panovník, šlechta, církevní úřady, městské rady, hodnostáři).
Základ panovníkova příjmu z „židovského regálu“ tvořil vždy pravidelný roční plat, odevzdávaný přímo komoře. Tato dávka se platila za ochranu a panovník byl vždy při určování její výše omezován jen ohledy ryze praktickými. Tato daň byla původně jedinou platební povinnosti Židů, postupně museli odevzdávat i řadu mimořádných dávek. Roku 1487 navrhl český sněm, aby se Židé podíleli také na mimořádní berni. V letech 1527 – 1620 ukládaly zemské sněmy Židům buď daň z hlavy, nebo daň domovní. Roku 1627 se židovské obce zavázaly platit ročně české komoře pevný příspěvek (40 000 zlatých   v  Čechách  a     12 0000 na Moravě) a byly zbaveny povinnosti platit jakoukoli jinou daň. Od roku 1640 byl příspěvek rozhodnutím zemského sněmu zaměněn znovu za kontribuci a činil nejprve 17., později 45. díl všech daní vypisovaných sněmy.

Od dob husitství, a zvláště od doby Vladislava Jagellonského, postihovaly židovské obyvatelstvo u nás další daně. Ukládaly je městské rady a šlechtická vrchnost, které mohly Židy, kteří spadali pod jejich pravomoc, zatížit značnou částkou, převyšující někdy sumu placenou královské komoře. U panských a městských Židů tak docházelo běžně ke dvojímu zdanění, kterému se bránili jak plátci tak i vrchnost, která neměla zájem na jejich hospodářském oslabení.

Rozsah dávek, které museli Židé platit, se postupem času rozšiřoval. Na počátku 18. století měli zdaněno prakticky vše – potraviny, nápoje, textil, šatstvo, řemeslné práce, vlastnictví krámů, příjmy pohřebního bratrstva z pohřbů, příjmy z židovské lázně (mikve) atd. Od roku 1740 i nošení zlatých a stříbrných šperků a drahých látek, původně Židům zakázaných. Co ještě postiženo nebylo, obsáhla brzy toleranční daň, která mnohokrát převýšila daně předchozí (více než o 1 000 % v porovnání s rokem 1723). Toleranční daň byla uvalena na židovské obce v českých zemích navíc k běžným kontribucím po tereziánském vypovězení jako dávka za toleranci a za to, že byla exstirpace odvolána. Toleranční daň se rozepisovala na všechny, tedy i na nejchudší a byla rozvrhována zemským rabínem a krajskými rabíny. Vybíralo ji direktorium, složené z bohatých a vlivných Židů, které nebylo nijak oblíbené – vyžadovalo navíc 45 000 zlatých na své výdaje a snažilo se hlavní tíhu daní, která tradičně ležela na bohatých, rozložit více plošně. Obce proto požadovaly, aby daně vybíral stát, což se podařilo až roku 1846 a samotná toleranční daň byla zrušena roku 1848.

Koncem 18. století se daň skládala ze tří složek – z daně z majetku, daně z potravin a daně rodinné. Zahrnula v sobě většinu dřívějších přímých a nepřímých daní a přinesla i některé daně nové – daň z hlavy, daň ze jmění do výše třetiny majetku, daň z rituálních institucí, daň z potravin, z košer masa, ze sobotních svíček apod. Na Moravě k ní byla koncem 18. století ukládána ještě „válečná daň“ (cca. 25 000 zlatých ročně) a tzv. toleranční taxa za trpění cizích Židů v zemi.

Židé se mnohokrát snažili, aby neúměrně vysoké daně, půjčky, mimořádné pomoci a další platby byly sníženy. Uspěli jen někdy a v praxi to dopadalo tak, že ghetta byla neustále zadlužena. Pokud se jejich obyvatelé pokusili vzepřít, nebo pokud se zjistilo, že se někdo vyhnul berní povinnosti, následovali kolektivní tresty (zavření synagogy nebo hřbitova, zabavení Tóry, zatčení „starších“ ghetta apod.). Židé platili v průměru 10 krát, u vyšších majetků až 27 krát  více než nežidovští plátci.

Židovská daň, berně a vrchnostenské dávky nebyly jediným finančním zatížením. Každá židovská obec musela mít v pokladně rezervu na nepředvídaná, přitom ale častá vydání. Byly tu velké půjčky k nimž byli Židé donucováni bez naděje na zaplacení dluhu, a mimořádné pomoci, které panovník vymáhal pro svou osobu. Panovníkovi a královně bylo třeba také dávat pocty při pravidelných i mimořádných příležitostech (návštěva ghetta, korunovace, svatba, narození dítěte aj.). Židé také stále častěji hledali přímluvce, které bylo třeba zaplatit. Přímluvci byli z řad místodržících, vojenských velitelů či jiných hodnostářů a byli tu pro případ, hrozilo-li ghettu nebo jednotlivcům nějaké nebezpečí. Taková situace nastávala často a někdy ji panovník a jeho úředníci vyvolávali uměle.

Na obyvatele ghett vznášela finanční požadavky také židovská obec, jejíž povinností bylo starat se o náboženský život, výchovu, léčebnou a sociální péči, o synagogy, hřbitovy, školy, lázně, špitály a další veřejné budovy, o policii, čištění města, vodu apod. Bylo třeba platit rabínům, kantorům, písařům a dalším zaměstnancům obce, bylo třeba splácet úroky z okresních půjček, podporovat chudá ghetta a ghetta postižená požárem, povodní, morem, pogromem apod. Na tyto potřeby získávala židovská obec prostředky z pravidelných dobrovolných příspěvků, z darů a nadací bohatých Židů a výnosů různých obecních příjmů.
Židé také přirozeně potřebovali peníze na vlastní živobytí a jako základ do obchodu a podnikání. Nutno zmínit i přímé a nepřímé ztráty postihující je v důsledku přírodních katastrof, válek a pogromů.

Postavení Židů v Čechách a na Moravě se po mnoha staletích pronásledování, pogromů, exstirpací a různých omezování jejich práv a svobod díky reformám Josefa II. a Systemálnímu židovskému patentu rapidně změnilo, neodstranilo však všechny překážky pro svobodný a klidný život Židů. I tak ale byly tyto zásahy znatelné a židovský život byl značně volnější. Jejich pronásledování však nebyl konec ani v 19. století, protože Židé, a nejenom v českých zemích, prožili nacistický holocaust a ani dnes jejich situace v jejich „vyvolené“ zemi, Izraeli, není uspokojivá.

 

zdroje obrázků: symboly.xrs.cz, jewishmuseum.cz, historieweb.cz

One Comment

  1. Zdravím,
    chtěl jsem se zeptat zda- li k tomuto článku existují nějaké zdroje, protože jsem si všiml že článek je neozdrojovaný

Napsat komentář

Required fields are marked *.


− 3 = 4