Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

Volba Jiřího z Poděbrad českým králem

| 0 comments

Jiří z Poděbrad patří mezi předčasně dozrálou generaci vladařů. Když mu bylo sedmnáct, zasedal už jako kmet na zemském soudě, v osmnácti stál v čele vojenského oddílu, a když dospěl dvaceti let, byl už jedním z předních politiků českého království.

Jiří z Poděbrad

Jiří z Poděbrad


Dospělosti dosáhl Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, když mu bylo sedmnáct let. Tehdy také asi natrvalo přesídlil na otcovské Poděbrady a z titulu vládce starobylého rodu usedl na počátku roku 1437 do lavic zemského soudu jako kmet. Právo sedět na zemském soudu bylo dědičné a na sklonku vlády císaře Zikmunda v Čechách bylo opět obnoveno. V době husitských bouří zemský soud nekonal zasedání a ztratil svůj význam. Nyní opět povstával jako jedna z významných stavovských institucí, jako nástroj panstva. Činnosti zemského soudu bylo zapotřebí zejména pro rozsouzení majetkových rozepří, které byly, po tolika hlubokých zásazích během husitství do pozemkového majetku, na denním pořádku. Panstvo ovšem přikládalo zemskému soudu  i význam politický, neboť z něho činilo protiváhu královské moci a odraziště pro své mocenské choutky. Ovšem i zemský soud potřeboval krále, aby vůbec mohl žít.
Jaká byla cesta Jiřího z Poděbrad na český královský trůn, co všechno musel tento kališnický pán učinit a proč právě on se stal šestnáctým českým králem? Těmito otázkami se zabývá následující práce.
Prázdný trůn českého krále
9. prosince 1437 zemřel ve Znojmě císař Zikmund. Stejného, protičeského, smýšlení byla i jeho žena Barbora, obletovaná krasavice a ctižádostivá vladařka. Roku 1451 se ale stává v Mělníku obětí morové nákazy a v Čechách se tak zjednodušuje politická situace. Poslední přátelé císařovny – vdovy přecházejí na stranu poděbradské jednoty.

Nástupcem na českém trůně se stal rakouský vévoda Albrecht Habsburský. Existovala tu však také nevyřešená kandidatura polského prince Kazimíra, kterou prosazovala část stavů podobojí, sdružená okolo východočeského landfrídu, v jehož čele stál Hynek Ptáček z Pirkštejna.1
Mezi Albrechtem a Kazimírem došlo k ozbrojenému konfliktu, jehož výsledkem byla  mírová jednání, kterých Albrecht využil k přípravám na výpravu proti Turkům. 27. října 1439 ale zemřel a otázka obsazení českého trůnu se opět dostala do popředí. V době Albrechtovy smrti byla však jeho žena těhotná, v únoru následujícího roku se jí narodil syn Ladislav, a tak se mohla zvažovat kandidatura tohoto Habsburka.
Život a smrt Ladislava Pohrobka
Ladislav se narodil 22. února 1440 v Komárně, čtyři měsíce po smrti svého otce, císaře a krále Albrechta II. Habsburského. Proto novorozenec obdržel ke jménu Ladislav přízvisko Pohrobek – Postumus. Jeho matka, císařovna a královna Alžběta, byla dcerou císaře  a krále v Čechách nenáviděného Zikmunda. V žilách Ladislavových tedy kolovala nejen krev habsburská, ale i lucemburská a přemyslovská. V devíti letech ztratil Ladislav i matku. Jeho poručníkem se stal strýc, římský císař Fridrich III. Když bylo Ladislavovi dvanáct let, měl postupně přebírat vládu nad otcovským dědictvím. Císař propustil Ladislava z poručnictví  teprve po vojenském nátlaku rakouských stavů roku 1452. Vydal ho stavovskému předákovi Oldřichu Celjskému, který byl v té době vůdčí osobností odboje rakouských stavů proti císaři. Za nezletilého krále vládli v jeho zemích zemští správci: Celjský v rakouských državách, Jan Korvín Hunyády v Uhrách a Jiří z Poděbrad v Čechách. Tímto rozložením vlády v Ladislavových zemích vznikl jakýsi triumvirát správců. Mezi uvedenými gubernátory bylo jsité soupeření; vzájemně se hlídali aby žádný z nich nenabyl vrchui nad ostatními případně i nad králem.

V roce 1456 se začal původní triumvirát správců Ladislavových zemí postupně rozpadat. Po zabití Celjského, zosnovaného Ladislavem Hunyádym, nechal král Ladislav Pohrobek Hunyádyho popravit, a tak pomstil smrt Celjského a potrestal Hunyádyho za spřísahání proti sobě. Králi zbýval již jen jeden zemský správce, Jiří z Poděbrad. Ten při posledních jednáních s králem před branami Vídně, po překročení různých diplomatických obtíží dojednal, že král přijede do prahy 11. listopadu 1457, kde se ujme vlády a kde se ožení s francouzskou princeznou Magdalénou.

Ladislav byl v té době přijat za vladaře rakouských zemí a o rok později korunován i na českého krále. Již jako nemluvně byl přijat za uherského krále, ale teprve úřadující gubernátor Jan Hunyády se přičinil o jeho definitivní uznání v Uhrách.

V červnu 1457 král žádá Jiřího, aby se k němu dostavil do Vídně. Ten na doporučení českých stavů do Vídně jel, ale svůj tábor zbudoval před branami města. Jiří si dobře pamatoval okolnosti zatčení a popravu uherského správce Ladislava Hunyádyho a proto odmítl jednat s králem v městě uzavřeném hradbami. Tajná jednání krále s Jiřím byla tedy uskutečněna ve stanu před branami Vídně. O čem jednali není známo, ale Jiří jistě požadoval aby král přijel do Prahy a zvolil si ji za sídelní město. Teprve po dalších ujednáních a úvahách se obě strany dohodly, že král Ladislav přijede 11. listopadu do Prahy. Sedmnáctiletý Ladislav Pohrobek byl ve složité situaci donucen politickými prostředky českých stavů a hlavně Jiřím z Poděbrad ujmout se vlády a Prahu zvolit za sídelní město soustátí. Do Prahy byla králi sjednána i svatba s francouzskou princeznou Magdalénou, zaručující podporu francouzského dvora. Ladislavovo království by pak představovalo mocnou sílu Evropy, která by konečně mohla čelit tureckému tlaku.

52 dnů po příjezdu do Prahy ale král náhle onemocněl a ve třech dnech zemřel. Král však připadal všem – máme-li věřit písemným pramenům – zcela zdráv a plný života. Jeho nenadálá smrt 23. listopadu 1457 byla jednou z nejsenzačnějších událostí tehdejší Evropy. Zemřel mladík, zemřel ženich a zemřel trojnásobně korunovaný král. Rázem došlo ke změně mocenských sil ve střední Evropě.
Již několik týdnů po smrti krále se rozvinuly spory, zda král zemřel přirozenou smrtí (na mor), nebo zda byl otráven. V české i zahraniční historiografii bylo a je toto téma diskutováno vlastně dodnes. V polemikách a závěrech se objevuje více nebo méně vášní, zasvěcenosti a především různá míra zaujatosti. Nás v souvislosti s tématem nejvíce zajímají stanoviska lékařů, kteří se k otázce příčiny smrti krále Ladislava Pohrobka vyjadřovali: V.D. Lambl (1856) obhajuje diagnózu moru, A. Dieudonné (1906) uvažuje o otravě arzénem, L. Lewin (1920) stanoví vedle přítomné sifilitidy za bezprostřední příčinu smrti otravou. S. Petlach (1923) hovoří o sepsi, G. Gellner (1934) se vrací k diagnóze moru, J. Petřivalský (1966) usuzuje na stav po uskřinuté kýle, V. Kubelka a J. Tesař (1966) uvažují o otravě botulotoxinem, J. Kabelík a E. Wondrák (1967) o pohlavní chorobě provázené krvácivými stavy. J. Tesař (1976) odmítá mor i otravu arzénem a píše o střevní chorobě vyvolané salmonelami (salmonelóze), L. Souček (1968) uzavírá úvahy diagnózou sepse.

Král Ladislav Pohrobek zemřel dne 23. listopadu 1457 přirozenou smrtí, a to na akutní hemoblastomatózu lymfatického typu – leukémii, která vedla k jeho rychlé smrti. Počátek choroby se nepodařilo vystopovat v historických pramenech zřejmě pro jeho nenápadnost, ale musel spadat do období pobytu krále ve Vídní v létě 1457. Tolik diskutované poslední tři dny králova života představovaly již jen dramatické finále – blastickou krizi – neodvratitelné zhoubné choroby.
Hvězda Jiřího z Poděbrad stoupá
Zpět ale k Jiřímu z Poděbrad. Vnitropolitická situace v Čechách byla v polovině 15. století neutěšující. V jednom prostoru žili vedle sebe kališníci a katolíci a činnost některých šlechticů (loupežné výpravy, různé mocenské kliky šlechtických rodů sváděly ozbrojené potyčky) nebyla pro české království příznivé. Za této situace získává velký vliv východočeský landfríd a jeho spojenci, v jehož čele stanul po smrti Hynka Ptáčka z Pirkštejna Jiří z Poděbrad. Ten se snažil zavést v zemi pořádek, obsadit prázdný trůn, ale protivníkem mu bylo katolické panstvo, v jehož moci se nacházela i Praha.

Jiří z Poděbrad se dobytím Prahy 3. září 1448, odkud utekli katoličtí purkmistři, a uvězněním Menharta z Hradce, nejvyššího purkrabího pražského hradu, stal skutečným pánem Čech a od tohoto roku užíval titulu správce Království českého.  Pomocníkem Jiřího z Poděbrad byl Jan Rokycana, který vjel už 5. září 1448 do Prahy a usídlil se v Týně. Před Staroměstskou radnicí čekalo voleného pražského arcibiskupa na 400 jezdců a houfy pražanů. Už 6. září Jan Rokycana, poprvé po letech exilu, kázal u Panny Marie v Týnu a velebil pána Jiřího, chválil jeho moudrost, rozvahu a obhajoval nový politický systém, který se v Praze začal ustavovat. Došlo i k jednání s konzervativními kališníky ze skupiny mistra Jana Příbrama. Pan Jiří, pan Aleš a Zdeněk ze Šternberka, Jan Hertvík z Rušínova, Jan Čabelický ze Soutic a další laikové předsedali náboženské synodě v koleji Karlově v Praze. Obě kališnické skupiny se shodly na společném vyznání, jež vyplývá z kompaktát a na bohoslužebních řádech zavedených v Praze. Dvě důležité rituální otázky zůstaly však otevřené. Rokycana hájil proti Příbramovi právo dětí přijímat svátost oltářní pod obojí způsobou a české kostelní zpěvy. Rozhodčí – laikové doporučili, aby kněží rozsoudili tento spor v duchu soudce chebského, tj. na podkladě interpretace bible. Spory však nevyřešil soudce chebský, nýbrž smrt, jež sklála na konci 1488 Jana Příbrama. Rokycana zůstal sám v čele kališnického kněžstva a stával se stále významnějším pomocníkem Jiřího z Poděbrad.

 

listina Jiřího z Poděbrad

listina Jiřího z Poděbrad

V cizině přijímaly pražské události z roku 1448 s napjatou pozorností. Ve Francii se začala povstání nazývat „praguerie“ (pražanství), pouhé jméno „Praha“ se stalo synonymem vzpoury, rebélie, revoluce. Nic z obav ciziny se však nesplnilo. Nový vládce Prahy držel městskou obec pevně na uzdě a nepřál bouřím a revolucím. Postaral se především o obranu pražských měst, posílil posádky na branách a na Hradě a zavedl přísnou kontrolu příchozích do Prahy. Jmenoval i nové zemské úředníky, jako by už byl nejen správcem poděbradské jednoty, nýbrž přímo zemským správcem. Nejvyšším purkrabím pražským se stal pan Zdeněk ze Šternberka, katolík, který výrazně navenek svědčil o smířlivosti, ale i politické rozvážnosti a toleranci Jiřího z Poděbrad. Za konšely vybral pan Jiří osoby konzervativní a dal jim do čela své věrné přívržence. Na Starém Městě pražském se stal purkmistrem Vaněk Valečovský, na novoměstské radnici byl purkmistrem zvolen Jan Velvar, oba kališníci.

Jiří z Poděbrad rozvíjel v Praze tutéž politickou linii, kterou uplatňoval ve východočeských městech a v Kutné Hoře. Vystupoval vždy jako suverén, který rozhoduje o složení městské rady, o jmenování purkmistrů. Zároveň se však s tímto omezováním samosprávy, rozbujelé za bezkráloví, staral o povznesení řemesel a obchodu. I v Praze zasáhl do cenové politiky a snažil se stabilizovat míry a váhy, aby tak  trh měl pevnější řád a bezpečnější základnu rozvoje. V tom nesporně Jiří napomáhal rozvoji výroby i obchodu, přičiňoval se o posílení pokrokové složky české společnosti, měšťanstva.
Zemský správce
V červenci 1451 se v Benešově konal zemský sněm. Měl se sejít původně v Praze, ale zde řádil mor a tehdy platila lékařská zásada, že města jsou nejpříznivějším prostředím pro rozmach morové nákazy, a venkovský vzduch je naopak spolehlivou obranou proti ní. Proto sněmovníci spěchali do Benešova a tam hodlali rokovat o naléhavých otázkách české země. Do Benešova zamířilo i slavnostní poselstvo císaře Fridricha III. Jeho hlavou byl císařský sekretář a biskup Eneáš Sylvius Piccolomini, člen starobylého rodu ze Sieny, vzdělaný humanista a politik. Měl po boku českého humanistu Prokopa z Rabštejna, rytíře Jindřicha Truchsera a Albrechta z Ebersdorfu. Poslové měli ukonejšit netrpělivé české stavy a odpovědět na prosby země, aby císař poslal do Čech Ladislava Pohrobka. Poslové císařovi jednali se zástupci šlechty a měst a vysvětlovali, proč císař nemůže usadit  na český trůn jedenáctiletého chlapce. Habsburský rod uznává plnoletost až od čtrnácti let, a dříve lze jen ztěží počítati s příchodem kralevicovým do země. Nedošlo ke shodě, většina sněmovníků však uznala pádnost argumentů císařského poselstva.

Od Benešovského sněmu bylo každému v zemi zřejmé, že Jiří z Poděbrad je ve skutečnosti zemským správcem. Chybělo jen právní potvrzení této jeho vladařské moci. Pan Jiří se nespokojil tím, že mu Fridrich III. v roce 1451 svěřil správcovství země.  I když mu snad vůle císařova mohla lichotit, věděl, že je zapotřebí volebního aktu stavovské obce, aby i on se stal správcem jako už byl Hunyády v Uhrách. Odpor Rožmberků proti němu byl ochromen a definitivní odchod Oldřicha z Rožmberka v listopadu 1451 na výměnek výhodně nahrával Jiřímu.
23. dubna 1452 se sjeli do Prahy představitelé stavovské obce. Byli tu páni, rytíři a města bez rozdílu vyznání a bez ohledu na to, zda se hlásili k jednotě poděbradské či strakonické. Strakonická jednota už ostatně de facto přestala existovat a rozpadla se. Mezi sněmovníky chyběli Rožmberkové a jejich nejbližší přátele, nedostavili se ani zástupci Tábora, Budějovic, nepřijel ani Bedřich ze Strážnice a Kolda z Žampachu. Na sněmu nebyli ovšem zastoupeni ani představitelé moravských stavů, ani stavové z Lužice a ze Slezska. Hlavním bodem jednání byla volba zemského správce. 27. dubna 1452 zvolil sněm zemským správcem pana Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech na dobu dvou let. K ruce správcově ustavil sněm správčí radu, v níž byli čtyři páni, pět rytířů a dva měšťané. Páté místo bylo rezervováno Rožmberkům. Pan správce dostal pravomoc takřka královskou. Měl právo obsazovat úřady a soudy, spravoval královské důchody, jednal jménem země a pečoval o veřejné bezpečí. Dlouhá Jiřího cesta z východočeských landfrídů a z čela poděbradské jednoty vrcholila nyní v Praze, na stolci zemského správce. Volebním aktem mu bylo svěřeno vedoucí postavení v zemi, stal se legitimním vladařem v Čechách, nekorunovaným králem Čech.
10. října 1452 potvrdil Fridrich III. platnost kompaktát a působil na dvoře Mikuláše V., aby i papež vyšel vstříc českým stavům. Byl to významný úspěch Jiřího a zdálo se, že kališníci prosadí své zájmy i v Římě. 18. září 1452 se poddali panu Jiřímu měšťané z Písku, Klatov, Domažlic a Sušic a týden poté následovali své druhy Lounští a Žatečtí, někdejší členové táborského svazu. Už v létě se přihlásil k novému zemskému správci katolický Cheb a pán hradu a panství Lokte pan Mates Šlik. Brzy na to se poddali Jiřímu i Rožmberkové a západočeští katoličtí šlechtici v čele s Hynkem Krušinou ze Švamberka.
Když se vrátil 30. září 1452 Jiří z Poděbrad do Prahy, byl už obecně uznávaným vládcem všech českých oblastí. Rychlé a nekrvavé sjednocení a stmelení země bylo výrazným úspěchem nového zemského správce. Stalo se to, co nikdo nečekal. Po letech bezvládí měly Čechy opět pevnou ústřední vládu a s ní i vytoužený klid a mír.
Trůn českého krále – opět prázdný
Po smrti Ladislava Pohrobka se čeští stavové rozhodli, že nyní si svého krále zvolí.  Pohřební obřady ukázaly, že pan správce se rázně ujal řízení běhu veřejných věcí po smrti krále.  Měl k tomu pověření stavovské obce, měl však i tajné pověření královo, jež počítalo se správcovským úřadem až do roku 1459. I poslední rozhovor s králem utvrdil Jiřího v správcovském úřadě, naznačil mu i povinnosti ujmout se králova odkazu. Proto už v den královy smrti svolal Jiří zástupce stavovské obce a sjednal s nimi podmínky vlády v době nového bezkráloví.. 23. listopadu se pan správce a stavové dohodli, že se v prosinci sejde zemský sněm, který připraví volbu nového krále. Nebylo totiž v Čechách pochyb o tom, že český král bude volen stavy. Jestliže svého času čeští stavové trvali na zásadě, že neuznají dědičné nároky Ladislavovy, a že jej přijmou toliko jako krále voleného, tím spíše volitelnost českého krále byla samozřejmostí nyní.
Pan Jiří se začal zajímat i o ostatní země Ladislavovy, zejména o Uhry. Právě v den, kdy král zemřel, vjížděl do Prahy Matyáš Hunyády. Vedli jej v poutech žoldnéři a uvrhli jej do pražského vězení. Ladislav chtěl mít při sobě vznešeného vězně jako rukojmí a jako záruku proti vzbouřencům, členům Hunyádyho strany v Uhrách. Po Ladislavově smrti pan Jiří sedmnáctiletého Matyáše vysvobodil ze žaláře a ubytoval jej dokonce ve svém rodovém paláci v Bočkově dvoře. Pan Jiří už na konci 1457 konal přípravy k tomu, aby si získal budoucího krále svatoštěpánské koruny. V prostředí Jiřího rodiny Matyáš okřál a sblížil se s panem správcem. Už tehdy se oba dohodli, že toto sblížení posílí příbuzenskými vztahy. Devítiletou dceru Kateřinu zasnoubil Jiří synovi bývalého uherského správce a smluvil se s ním i o prostředcích k volbě Matyášově. Jiří měl přátele mezi uherskou šlechtou a mohl přispět i vojenskou silou uchazeči o uherskou korunu. Neposkytoval budoucímu zeti pomoc z lásky či příbuzenské oddanosti. Když chystal volbu Matyášovu, myslel už na volbu českou. Mimo to budoucí král Uher se zavázal splatit Jiřího pohostinství a dobrou vůli zlatem a stříbrem, jež uherské komoře štědře dodávaly doly v Kremnici a v Bánské Štiavnici. Pan Jiří dostal „darem“ 60 000 zlatých, dále pak převzal čtrnáct centů stříbra, několik set volů a několik sudů vína. A nezůstalo jen při slibech. Matyáš se skutečně stal 24. ledna 1458 uherským králem a Jiřímu splatil dluh. Setkal se s ním brzy po volbě ve Strážnici a potvrdil i zásnuby s Kateřinou. Dohoda s Matyášem a množství hotových peněz, které získal, byly pro Jiřího z Poděbrad důležitým úvodem k boji o českou korunu.
Uchazeči o českou korunu byli Vilém Saský (za ženu měl Annu Habsburskou, sestru Ladislava Pohrobka), císař Fridrich III. (korunu nárokoval tím, že Čechy jsou říšské léno), polský král Kazimír ( jeho žena pocházela z habsburského rodu, byla také sestrou Ladislava Pohrobka), vévoda Albrecht Habsburský ( odvolával se na starou úmluvu: zemře-li český král bez potomků, má být povolán vládce z Rakous), vévoda Albrecht Braniborský a francouzský král Karel VII., který se měl stát Ladislavovým tchánem. Nakonec ze zahraničních uchazečů zůstali jen dva nejvýznamnější: Karel VII. a Vilém Saský. O volbě jednal prosincový sněm, který se sešel za předsednictví správce Jiřího z Poděbrad v Praze. Stavové tu přijali zákony o zachování klidu v zemi a připravili na únor 1458 svolání volebního sněmu, kde zvolí krále všichni, „kdož právo a hlasy k volení krále od starodávna mají“. Mezi voliteli byli i zástupci měst, kteří se v hojném počtu prosincového sněmu zúčastnili.
Ještě ke konci roku Jiří veřejně nevystoupil se svou kandidaturou. Ze zkušenosti věděl, že je nutno pracovat nejprve v pozadí. Na počátku roku 1458 konal četné porady s českými šlechtici, sliboval, získával je, kupoval si hlasy. Současně vydával za vzor volbu v Uhrách, kde se králem stal domácí šlechtic. Volba českého krále dostávala stále mocnější nádech – národní, vlastenecký. Znovu ve veřejnosti kolovalo „Krátké sebránie z kronik českých k výstrazě věrných Čechóv“, které už v roce 1438 hájilo národní nebo slovanskou kandidaturu proti cizincům. V únoru bylo veřejnosti známo, že zemský správce se uchází o českou korunu.
Sotva vešly do světa první zprávy o kandidatuře Jiřího z Poděbrad, začali pracovat jeho nepřátelé a začali se obracet k příčinám Ladislavovy smrti. Jak to, že tak mladý a zdravý král znenadání zemřel? Jak ho mohl zahubit mor, když v Praze epidemie neřádila? Kdo měl nejvyšší zájem na jeho smrti? Kdo mohl krále zahubit? Kdo měl blíže ke králi než Jiří z Poděbrad? Pomluvy rostou úměrně s růstem nadějí Jiřího stát se českým králem. Postupně nabudou obludné povahy a bude v nich mít své místo i Jiřího žena – Johana. Pomluvy proti Jiřímu sílí s útokem katolického světa proti kališníkům, kacířský král může, dokonce musí být podlým vrahem, boj proti kalichu je svatou válkou proti zločincům. Co na tom sejde, že tyto pomluvy nemají reálný podklad?
Nic z toho ovšem nemohlo Jiřího odvrátit od boje o českou korunu. Jako vždy bojuje argumenty, sliby, kompromisy, dary, hodnostmi, penězi. Poslední baštou, kterou je třeba dobýt, je pan Zdeněk ze Šternberka, který byl horlivým zastáncem francouzské kandidatury. Francouzské peníze a sliby byly překonány jen promyšleným úsilím Jiřího, a tak nakonec i pan Zdeněk kapituluje a uzavírají spolu přátelskou dohodu.
O detailech v pozadí volby Jiřího z Poděbrad českým králem toho víme velmi málo. Skutečnost, že Jiří obklopil Staroměstskou radnici ozbrojenci, naznačuje, že uvážil všechny okolnosti a naznačil těm, které nepřesvědčily peníze, že by mohly vstoupit do hlasování i jiné síly. Volba rozhodně nebyla dílem těch několika dní, jež zabralo sněmovní jednání od 27. února do 2. března 1458. Ukazují to i projevy deputace francouzské a saské, které proběhly ve vší formálnosti, bez opravdového zájmu české stavovské obce. Páni, rytíři a města byli valnou většinou rozhodnuti už dříve, než vstoupili do radniční síně. Těch několik váhavců se získalo vlasteneckými hesly a obecným vzrušením, které hýbalo Prahou už od nenadálé smrti Ladislavovy.
7. května 1458 se konal u svatého Víta korunovační obřad podle ceremoniálu ustanoveného kdysi Karlem IV. Tajná přísaha umožnila slavný korunovační obřad, byla podmínkou, kterou si kladli uherští biskupové.2 Krále Jiřího uvedli k oltáři oba dva, Augustin i Vincenc. Za nimi přední zemští úředníci, představitelé stavovské obce, nesli korunovační klenoty. Zdeněk ze Šternberka držel Karlovu korunu, Jan z Rožmberka žezlo, Jindřich z Michalovic jablko a Jindřich z Lipného meč. Oba uherští biskupové celebrovali před králem a před honosným průvodem slavnostní mši. Při mši složil král Jiří přísahu a po nějaké době byl zahájen korunovační obřad. Představitelé stavovské obce odevzdali králi Jiřímu korunovační klenoty a vstavili mu na hlavu královskou korunu.
Král Jiří z Poděbrad
Pražská korunovace dala králi Jiřímu v moc českou korunu, neučinila jej však ještě pánem všech zemí Koruny české. Po dnech jásavé radosti nastaly dny příprav na získání obecného uznání. První na řadě byla Morava, kde měl král Jiří už tradičně stoupence ve šlechtě spřízněné s jeho rodem pánů z Kunštátu a kde tudíž nejspíše mohl očekávat podporu. Až dosud však stála v odporu proti němu moravská královská města, v nichž němečtí patricijové tradičně hájili politiku katolickou a vždy prohabsburskou. Po volbě a korunovaci však v zemi nebylo jiných uchazečů o trůn, a proto bez rozpaků Znojmo i Brno otevřelo brány novému českému králi. V Brně přijal hold konšelů i moravských stavů a do léta 1458 se se slibem poslušenství přihlásila i ostatní moravská města. Jen Jihlava vzdorovala kališnickému králi. Jiří volil proti jihlavskému patriciátu osvědčenou taktiku válečných hrozeb a mírového jednání. V listopadu 1458 pak i jihlavští konšelé poklekli před králem a podrobili se.Dostalo se jim za to potvrzení privilegií, jak tomu bylo i u ostatních moravských měst.

 

Volba Jiřího z Poděbrad

Volba Jiřího z Poděbrad

Po Moravě se pod žezlo Jiřího z Poděbrad přihlásila Horní Lužice a holdovala králi právě tak jako hrabství Kladské. Jiří tak ovládl již v roce 1458 vedlejší země Koruny české s výjimkou Slezska, kde zejména Vratislav dávala najevo svůj nesouhlas s volbou kališnického krále; na jeho rukou jsou prý stopy vraždy Ladislavovy. Bylo zřejmé, že si král Jiří po dobrém hold ve Vratislavi nevynutí a že bude nutno odbojné Slezsko pokořit vojensky. Souboj s Vratislavskými se ale král rozhodl odložit a zajišťoval si zatím uznání své královské moci v zahraničí.
V roce 1459 už má český král spojenectví s vévody saskými, bavorskými a braniborskými, má za sebou císařský majestát. Znamená to prakticky, že Slezsko už nemá nikoho, kdo by se ho zastal. V Římě se nikdo neopováží pochybovat o právech českého krále k Slezsku. Nový papež, Pius II. (Piccolomini), má dosud jisté iluze o Jiřím a nevzdává se naděje, že získá českého krále po dobrém. Z Říma proto radí Vratislavským, aby se spíše dohodli s Jiřím v míru a pokoji. Král už ostatně získal slezské stavy a přijal od nich přísahu věrnosti. Po delším jednání se představitelé Vratislavi s Jiřím smířili a přijali jej za krále.

 

 

zdroje obrázků: citygalleryprague.cz, faksimile-art.cz

 

Napsat komentář

Required fields are marked *.


9 − = 1