Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

Únorovým převratem v roce 1948 získali komunisté mocenský monopol v Československu jako v poslední středoevropské zemi, spadající do sféry vlivu Sovětského svazu. Od tohoto okamžiku zde začali zavádět věrnou kopii totalitní diktatury stalinského typu. Komunistický režim v Československu byl přitom bezvýhradně podřízen Moskvě, odkud vedení KSČ dostávalo příkazy buď přímo, nebo prostřednictvím tzv. Informbyra, sovětského velvyslanectví i sovětských poradců, kteří zpočátku nezákonně rozhodovali v armádě a bezpečnosti a později působili ve většině ekonomických resortů.
Základem politického systému se stala tzv. obrozená Národní fronta (NF) s vynucenou vedoucí úlohou KSČ. Vedle politických stran zahrnovala nyní i masové organizace. Na jaře 1948 přijatá Ústava 9. května navenek zachovávala tradiční dělbu státní moci na složku zákonodárnou, výkonnou a soudní. Její orgány nadále existovaly (parlament, vláda, soudy), ale neměly žádnou vlastní pravomoc. Nebývale vzrostla moc bezpečnosti a armády. S postupující centralizací řízení společnosti sílil vliv přebujelého byrokratického aparátu, do něhož přešlo 200 – 250 000 dělníků bez patřičné kvalifikace. Po zmanipulovaných volbách do Národního shromáždění dne 30. května 1948, při nichž byly porušeny demokratické zásady (volilo se podle jednotné kandidátky NF sestavené komunisty), odstoupil prezident dr. Edvard Beneš. Dne 14. června parlament zvolil prezidentem republiky předsedu KSČ Klementa Gottwalda, následující den byl předsedou vlády jmenován komunistický předseda Ústřední rady odborů Antonín Zápotocký.
Jedinou masovou politickou stranou zůstala KSČ. Při hromadném náboru na jaře a v létě 1948, spojeném zpravidla s existenčním nátlakem, do ní vstoupilo 750 000 lidí, takže počet jejích členů přesáhl v českých zemích dva milióny a celkově se blížil dvěma a půl miliónům. Vedení sociálně demokratické strany se v únoru 1948 zmocnila prokomunistická skupina Zdeňka Fierlingera, která ochotně napomáhala likvidaci strany při jejím sloučení s KSČ v létě 1948. Také do čela Československé strany lidové, spjaté s katolickou církví a v únoru 1948 relativně málo postižené, a zcela rozbité Československé strany socialistické což byl nový název národně socialistické strany, se dostali tajní komunisté a jejich příznivci.
Do roku 1952 byla likvidována většina z asi 15 000 registrovaných zájmových spolků a sdružení. Jejich místo zaujaly jednotné masové organizace řízené komunisty. Vedle už existujícího Revolučního odborového hnutí (ROH) vznikaly nejdříve politicky orientované organizace bez specifické zájmové činnosti (např. Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz mládeže, Československý svaz žen aj.) Další vznikly slučováním a násilnou přeměnou tradičních zájmových organizací (např. Sokol, Československý Červený kříž, Svazarm aj.).

Komunistický režim, který se v únoru 1948 chopil moci, zahájil svou činnost pronásledováním svých odpůrců. Na podzim 1948 rozhodlo komunistické vedení zřídit pro nepohodlné osoby tábory nucené práce, o dva roky později k nim přibyly pomocné technické prapory, v nichž postavení vojáků připomínalo nevolnictví. Nejrepresivnější však bylo konstruování politických procesů, jejichž obětí se stalo asi 230 000 našich občanů.

Již na konci roku 1948 byli před soud postaveni představitelé našeho odboje v čele s generálem Heliodorem Píkou a odsouzeni k vysokým trestům (generál Píka byl popraven). Krátce poté přijeli do Československa první sovětští poradci, pověření pomáhat při zavádění sovětských zkušeností. Jejich úkolem bylo hledat třídní nepřátele uvnitř komunistické strany. Prvními oběťmi se stali komunisté, kteří bojovali ve španělské občanské válce, příslušníci jugoslávských partyzánských oddílů, ti, kteří strávili válku na Západě a židé. V květnu 1950 byl zahájen největší poválečný politický proces s národně socialistickou poslankyní Miladou Horákovou a skupinou představitelů bývalé národní socialistické strany, na který přímo navazovaly desítky dalších soudních přelíčení. Celkově v nich bylo vyneseno 14 trestů smrti a 52 doživotních trestů. Zvláště rozsudek smrti nad Horákovou, která prožila za války pět let v nacistickém koncentračním táboře, vyvolal ve světě vlnu pobouření. Poprava ženy, navíc takových morálních kvalit, byla skandálem, který citelně poškodil pověst československého komunistického režimu.
Po neúspěšném pokusu podřídit si římskokatolickou církev a odtrhnout ji od Vatikánu rozpoutali komunisté v letech 1949 – 1950 vlnu perzekucí, mezi něž patřilo zatýkání kněží, internace příslušníků řádů v tzv. centralizačních klášterech, zrušení mužských řádů, tři procesy s vysokým katolickým duchovenstvem i uvěznění arcibiskupa Josefa Berana, kdy byli všichni označeni za „agenty Vatikánu“.
Avšak ani na tomto stupni se vlna pronásledování nezastavila. Po jugoslávsko-sovětské roztržce v roce 1948 se v mezinárodním komunistickém hnutí rozvinula tzv. protititovská kampaň. Jugoslávská komunistická strana v čele s jejím předákem Josipem Brozem-Titem byla označena za agenturu imperialismu. Začalo odha1ování tzv. titovských agentur v ostatních komunistických stranách. Také v Československu byli odhaleni titovští „spiklenci“. Za hlavu spiknutí byl označen významný představitel KSČ Rudolf Slánský, který v předchozích letech zastával funkci generálního tajemníka strany. V roce 1952 byl spolu s dalšími obžalovanými postaven před soud. Proces měl navíc i antisemitský podtext – ze 14 obžalovaných bylo 11 židů. Po tomto procesu přišly další, tzv. následné procesy, v nichž byli souzeni nejen straničtí činitelé, ale i vojáci, národohospodáři a v neposlední řadě tzv. slovenští buržoazní nacionalisté, což byli předáci Demokratické strany. Pronásledování se netýkalo jen politických špiček, ale i zcela bezvýznamných lidí. Desetitisíce lidí bylo odsouzeno pro údajné hospodářské delikty, zásobovací přestupky, původ rodičů, pro svou víru nebo pro příbuzenství s emigrací.

Podle údajů z roku 1968 bylo po roce 1948 politicky postiženo kolem 100 000 lidí, z nichž 40 000 bylo odsouzeno průměrně k desetiletému žaláři. Přesný počet všech perzekuovaných osob není dosud znám. K smrti bylo odsouzeno 232 lidí a z nich bylo popraveno 178. V pracovních táborech, rozložených po celém Československu, bylo téměř 190 000 osob a v pomocných technických praporech 120 000.

Ihned po Únoru se zvedla vysoká emigrační vlna. 150 – 200 000 lidí odešlo na Západ. Někteří vstoupili do služeb zahraničních špionáží a vraceli se do Československa provádět špionáž nebo ozbrojené akce. Většina emigrujících však v zahraničí zůstala a věnovala se převážně svým profesím a do politiky a krajanského hnutí se zapojovala jen příležitostně. Do emigrace směřovalo také mnoho významných osobností. Byli to např. národní socialisté Petr Zenkl, Hubert Ripka, Ferdinand Peroutka a Jiří Stránský, lidovec Pavel Tigrid, sociální demokrat Bohuslav Laušman, generálové Stanislav Ingr a František Moravec, v neposlední řadě také mnoho čelních představitelů československé kultury, umění a vědy (Erazim Kohák, Jaroslav Kohout, Rafael Kubelík a mnoho dalších).

Rok 1948 měl představovat závěr dvouletého hospodářského plánu obnovy. Hospodářská situace Československa však byla v závěru r. 1948 dosti svízelná, prudce narůstal nedostatek deviz a některých potřebných surovin. Stupňovaly se i potíže v zahraničním obchodě s vyspělými zeměmi. Ihned po únoru 1948 byl zahájen rozsáhlý útok na soukromý podnikatelský sektor. Tento krok byl konec konců systematicky připravován špičkami KSČ a bezpečnostními orgány od druhé poloviny roku 1947, mocenský zvrat pak realizaci těchto plánů umožnil v plné šíři. Již v dubnu 1948 byl přijat Národním shromážděním zákon o znárodnění průmyslových podniků zaměstnávajících více než 50 pracovníků. Následně byla zahájena tzv. druhá etapa znárodňování. Přesto, že původní majitelé měli za vyvlastněné hodnoty obdržet náhradu, žádné prostředky jim, pokud byli československými občany, nikdy vyplaceny nebyly.
Vyvlastnění však nezůstala ušetřena ani ta část podnikatelů, jejichž závody měly méně než 50 zaměstnanců. Za pomoci různých machinací národních správců a mocenských represivních tlaků byly tyto továrny a dílny likvidovány či přičleněny k národním podnikům. Přitom šlo o rozhodnutí ryze protiústavní, neboť i komunisty vytvořená Ústava 9. května připouštěla podnikatelskou činnost do počtu 50 zaměstnanců. Od roku 1949 počaly být masově likvidovány soukromé mlýny, pily, mlékárny, malé vodní elektrárny a další podniky. Do roku 1950 přestal soukromý sektor ve sféře výroby prakticky existovat.
Ihned po únoru 1948 došlo i k podstatnému zásahu do sféry obchodu. Bez náhrady byly vyvlastněny soukromé velkoobchody a mezinárodní zasilatelství, následovalo zestátnění soukromé dopravy. Od konce roku 1948 a v průběhu roku 1949 byla za užití různých forem nátlaku vyvlastňována maloobchodní síť i restaurační a hostinské živnosti. Následovalo vystupňování tlaku na zkomunálnění řemeslných živností; k definitivní likvidaci soukromého podnikání v této sféře došlo kolem roku 1953, hlavní vlna však proběhla již v letech 1949 – 1950. Je tedy možno říci, že drtivá část hospodářských kapacit působila již na přelomu let 1949 – 1950 v rámci státního sektoru.

Určitou výjimku tvořilo pouze zemědělství. První vyvlastňovací kroky byly po únoru 1948 namířeny proti zbytkům velkostatků. Od počátku roku 1949 se vystupňoval kolektivizační tlak i vůči dalším skupinám soukromých zemědělců. Koncem roku 1949 tak existovalo 2 099 jednotných zemědělských družstev (JZD), šlo však o typ družstev, kde ještě každý zemědělec obdělával svou půdu samostatně a tato družstva vznikla převážně cestou přesvědčování. Existovalo však stále mnoho zemědělců, kteří se násilné kolektivizaci bránili a odmítali vstup do JZD. Odpor těchto  zemědělců režim lámal hospodářskými i administrativními prostředky. Na zámožnější zemědělce byl vyvíjen tlak tím, že se jim předepisovaly dodávky velkého množství zemědělských produktů, které museli státu prodat. Kromě toho při tomto prodeji byli cenově znevýhodňováni. Kdo povinný výkup nesplnil, musel platit pokuty a ještě byl soudně stíhán. V roce 1950 byli zámožnější zemědělci přinuceni státu prodat své zemědělské stroje, které se měly stát technickou základnou vznikajících státních strojních stanic.

Nechuť zemědělců k družstvům byla posilována tím, že vzniklá družstva nebývala právě vzorem velkovýroby, ale naopak hospodařila špatně a upadala do dluhů. V roce 1952 bylo dokonce nemálo družstev, která neměla svým členům čím zaplatit za jejich práci. Ani státní statky nebyly vzorem hospodaření a na jejich činnost se trvale doplácelo. Zemědělská výroba zůstávala nadále pod úrovní předválečných let, a ani tržní výroba nebyla vyšší. Násilná kolektivizace vedla k útěku rolníků z vesnic. V letech 1949 – 1953 opustilo vesnice na 450 000 osob. Mezi nimi bylo mnoho mladých lidí, kteří ve městech hledali lepší životní a pracovní podmínky.

V letech 1949 – 1953 probíhala v Československu první pětiletka rozvoje národního hospodářství. Plán pětiletky vycházel z toho, že je nutné radikálně modernizovat hospodářství a přednostně rozvíjet těžký průmysl. V rámci tohoto programu se mělo urychleně budovat slovenské hospodářství. Měla být omezena závislost československého hospodářství na západních trzích a naopak posílena orientace na východní blok. Celková výroba měla vzrůst téměř dvojnásobně a strojírenská výroba dokonce trojnásobně. Měly vzniknout nové závody, zvláště v těžkém průmyslu. Oproti původnímu programu se však v průběhu pětiletky začalo usilovně zbrojit. Jen za poslední dva roky pětiletky se vojenská výroba zvýšila na osminásobek. Kromě výdajů na zbrojení se začaly vkládat velké finanční prostředky do těžkého průmyslu. Zároveň se usilovně budovaly doly a hutní závody, neboť se předpokládalo, že v Československu je rozsáhlé rudné bohatství. Ukázalo se však, že naše naleziště nebyla dost bohatá, a že úprava vytěžené rudy byla nákladná a nehospodárná.
Jednostranné zaměření československého hospodářství způsobilo značný pokles životní úrovně. Pracovní morálka klesala, vyrábělo se nekvalitní zboží. Krádeže, velká nemocnost, vyhýbání se práci a rostoucí počet pracovních úrazů – to vše byly průvodní jevy tohoto způsobu hospodaření a řízení společnosti.
Mimořádná pozornost byla národohospodáři věnována industrializaci, tzn. zprůmyslnění hospodářsky slabých krajů. V českých zemích šlo o několik menších regionů (např. části jižních Čech, Českomoravské vrchoviny, Slovácka aj.). Do této skupiny spadalo především celé Slovensko. Zároveň se zvyšovaly požadavky kladené na těžký průmysl, především na těžké strojírenství. Československo bylo k těmto krokům tlačeno ze strany SSSR a jeho dalších satelitů především přes Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která byla založena roku 1949. V roce 1950 přišla do republiky skupina prvních sovětských hospodářských poradců. Národní hospodářství bylo podrobeno kritice a návrhy poradců byly bezodkladně realizovány. Opatření učiněná v některých případech na základě doporučení poradců sledovala předcházející změny. Jakékoli nedostatky v ekonomice mohly být posuzovány jako sabotáž. Z řídících funkcí byli vyhazováni odborníci a na jejich místa přicházeli tzv. dělničtí ředitelé, kteří byli narychlo politicky proškoleni. Přestože docházelo k oficiálním prohlášením o rychlých a obrovských přírůstcích produkce, na trh se dostávalo stále méně zboží. Zpožďování rozvoje energetiky a neúměrný růst spotřeby elektrické i jiné energie vyvolal časté, na mnoha místech dokonce každodenní výpadky elektřiny, které zapříčiňovaly následné výpadky výroby. Od roku 1951 prudce narůstala zadluženost podniků, prudce klesala efektivita celého hospodářského systému, který již dávno ztratil atributy normálního ekonomického fungování.

Prví pětiletka sice přinesla kvantitativní nárůst objemu výroby (podle oficiálních, pravděpodobně však výrazně nadnesených statistik o 93 – 96 %), narušila však veškeré hospodářské proporce. Československo se sice stalo „kovárnou východní Evropy“, za toto pochybné vítězství však muselo zaplatit krachem vlastní měny, gigantickou zbrojní výrobou, neúměrným, neefektivním těžkým strojírenstvím atd.

Od roku 1951 se začala v Československu rozjíždět specifická hospodářská krize, přičemž tehdejší komunističtí národohospodáři spatřovali její řešení v odstranění vázaného trhu. To měla umožnit určitá měnová opatření na úkor úspor a příjmů obyvatelstva. Sovětští poradci ale požadovali daleko radikálnější opatření – provést drastickou měnovou reformu, která by zároveň připoutala československou korunu k rublu. Jejich přání bylo vyhověno a od konce roku 1952 se přípravy k této akci rozjely plnou měrou.

Měnová reforma byla provedena k 1. červnu 1953. Zároveň byl zrušen lístkový systém prodeje potravin a průmyslového zboží a byly zavedeny jednotné maloobchodní ceny. Úspory lidí byly měněny v poměru 1:50, čímž ztratily svou hodnotu. Pro většinu obyvatelstva znamenala tato opatření šok a na mnoha místech došlo k mohutným demonstracím (Plzeň, Bohumín, Orlová, Praha, Vimperk aj.), propuklo více než 120 stávek. Události kolem měnové reformy v mnoha ohledech mocenské centrum překvapily a komunistické vedení si muselo přiznat, že jeho popularita výrazně klesla.

Po únoru 1948 mohli komunisté konečně prosadit svou představu o novém územně správním uspořádání a o postavení a působnosti národních výborů. Už v Ústavě 9. května bylo naznačeno zavedení krajského zřízení. O jeho konečné podobě rozhodlo na podzim 1948 předsednictvo ÚV KSČ, které přitom sledovalo politické a ekonomické cíle. K 1. lednu 1949 vzniklo v českých zemích 13 krajů se 180 okresy, na Slovensku 6 krajů s 90 okresy. V Praze a v Bratislavě vznikly ústřední národní výbory na úrovni krajů. V nových okresech s průměrným počtem necelých 40 000 obyvatel, který ovšem značně kolísal, měly národní výbory zajistit komunistickou diktaturu v místech a likvidovat soukromou výrobu a podnikání. Centralizace správy se nepřímo odrážela ve slučování obcí, zvláště v připojování příměstských obcí k městům.

Stěžejním problémem národnostního soužití byl vztah česko-slovenský. Po únoru 1948 odmítlo předsednictvo ÚV KSČ návrhy na rozšíření pravomoci Slovenské národní rady i Sboru pověřenců, takže Ústava 9. května zakotvila jejich podřízenost mocenskému centru v rozsahu tzv. třetí pražské dohody z roku 1946. V komunistickém vedení rychle převládl názor, že Slovensko je politicky „slabým článkem“ režimu a že česko-slovenský vztah lze řešit zprůmyslněním Slovenska a ekonomickým vyrovnáním s českými zeměmi. Při kampani proti tzv. slovenským buržoazním nacionalistům, rozpoutané na popud Moskvy v roce 1949, byla v roce 1950 zatčena a o čtyři roky později odsouzena skupina předáků Komunistické strany Slovenska (Gustáv Husák, Ladislav Novomeský, Karol Šmidke aj.).
Postavení čtyř etnických skupin uznávaných za národnostní menšiny se do značné míry vyrovnalo a rozdíly v přístupu ke „slovanským“ menšinám polské a ukrajinské a „nepřátelským“ minoritám německé a maďarské z valné části zmizely. Přes neustále zdůrazňovaný proletářský internacionalismus však existovaly jisté rozdíly. Polská menšina sídlila hlavně na Těšínsku a její početní stav se v 50. letech mírně snížil (ze 72 000 na 67 000 osob). Její hospodářská a kulturní aktivita se po únoru 1948 projevila v rozšiřování počtu polských škol, v činnosti Polského kulturně osvětového svazu a Sdružení polské mládeže. Tato menšina usilovala o zvýšení svého vlivu také ve veřejném životě, přičemž se opírala o pozici polských komunistů především v českotěšínském okrese a prostřednictvím polského konzulátu v Ostravě, též o pomoc Varšavy. V kulturní oblasti Gottwaldovo vedení řadě požadavků vyhovělo, byla zavedena dvojjazyčnost, nehodlalo ale připustit autonomní existenci polské menšiny. Současně se uskutečnila řada mocenských zásahů, výrazně omezujících samostatnost polské národnostní menšiny.
Podobné vývojové rysy můžeme pozorovat u velikostí srovnatelné ukrajinské menšiny žijící převážně na východním Slovensku. Situaci zde komplikovalo mj. zrušení řeckokatolické církve, ale hlavně národnostní nevyhraněnost obyvatelstva a přechod z ruské na ukrajinskou orientaci v 50. letech. V Prešově sídlilo od roku 1945 Ukrajinské národní divadlo, ale teprve v roce 1954 vznikl Kulturní svaz ukrajinských pracujících. Tak jako v případě polské menšiny, i zde se začala uplatňovat zásada dvojjazyčnosti.
Výrazně se změnila politika vůči maďarské menšině sídlící na jižním a východním Slovensku. Postupně se mohly vracet osoby odsunuté do českého pohraničí, byla zastavena výměna obyvatelstva s Maďarskem i probíhající reslovakizace obyvatel maďarské národnosti, kteří dostali občanská práva. Rychle se rozvíjelo maďarské národnostní školství a kultura. V roce 1949 vznikl Kulturní svaz maďarských pracujících v Československu a v roce 1953 Maďarské oblastní divadlo v Komárně. Intenzívní národnostní rozvoj podpořilo i zavedení dvojjazyčnosti.

Od podzimu 1949 je v souvislosti se vznikem NDR patrná snaha o zapojení Němců do veřejného života. V letech 1950 – 1951 zformovalo komunistické vedení nové zásady postupu vůči německým obyvatelům, jejichž zbývajícím příslušníkům bylo v květnu 1953 (často přes jejich odpor) automaticky uděleno státní občanství. V průběhu 50. let však počet Němců, jichž žilo nejvíce v Karlovarském, v Ústeckém a v Libereckém kraji výrazně klesl (z asi 165  na 140 000 osob). Od roku 1951 zajišťovalo politickou a kulturní činnost mezi občany německé národnosti hlavně ROH, které od září téhož roku začalo vydávat týdeník Aufbau und Frieden (Výstavba a mír). I  v případě německé menšiny byla zavedena dvojjazyčnost.

Ideologická schémata byla do kultury transplantována s nesmírnou důsledností, k čemuž mimo jiné přispívala absolutní kontrola státu nad sdělovacími prostředky, nad nakladatelstvími, nad filmovou produkcí i nad všemi dalšími kulturními institucemi. V oblasti umění, a to všech druhů, byl již v roce 1948 nastoupen trend násilného prosazení tzv. socialistického realismu, aniž kdokoli dokázal tento směr přesně vymezit. Na počátku 50. let tak bylo vytvořeno jakési podivné kulturní klima, charakteristické vyhledáváním některých nacionálně konzervativních zdrojů, levicových politických agitek, revolučních tradic (např. Nejedlého pojetí husitství) a naprosté intolerance vůči čemukoli jinému, od konzervativně křesťanských děl až po meziválečnou avantgardu. Českou vědu i kulturu obecně nesmírně negativně postihlo zastavení řady odborných i popularizačních časopisů a novin. Cenzura potírala jakékoliv pokusy o narušení linie vytyčené komunistickou ideologií.

Po celé období bylo charakteristické oslavování ruské a sovětské tvorby, což se silně promítalo do programů kin a divadel. Naopak tvůrci ze západních zemí, pokud nebyli čistě komunistické orientace, byli oficiálně zavrhováni. Začátkem 50. let bylo 80 % všech u nás vydaných knih přeloženo z ruštiny nebo tematicky souviselo se SSSR. Sovětského původu bylo také 65 % divadelních her a 60 % filmů. Straničtí ideologové se snažili jen o to, aby předchozí kulturní dědictví bylo vymazáno z paměti národa. Zakázán byl i Karel Čapek.
Jistý rozvoj zaznamenala i československá věda, ač především společenskovědní disciplíny byly tehdejším dogmatismem velice zasaženy. Jistý předěl představoval rok 1952, kdy byla založena Československá akademie věd a kde bylo využito především sovětských zkušeností. Ve vědeckých ústavech této instituce působili nejen dogmatičtí vykladači světa, ale i mnozí vědci světových jmen (Jaroslav Heyrovský aj.).
Ve školství se začalo s reformami, které zrušily dosavadní školský systém a likvidovaly možnost využití dlouholetých zkušeností. Celá kulturní a výchovná činnost byla podrobena komunistické ideologii. Jejím hlavním posláním bylo vychovat „nového člověka“, který by byl s komunistickým režimem naprosto loajální. Prováděly se rozsáhlé čistky v pedagogických sborech všech stupňů a mezi žáky vysokých, v některých případech i středních škol. Tzv. třídní kritéria znemožňovala či znesnadňovala části populace přístup ke střednímu a vyššímu vzdělání.
Prudký negativní zásah do kulturního vývoje ze strany moci lze spatřovat i v likvidaci rozsáhlého spektra spolků, v neposlední řadě pak v útoku proti náboženství, v likvidaci klášterů, knihoven apod., v zanedbání péče o mnohé kulturní památky a kulturní dědictví vůbec.

Filed under: Nezařazené |