Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

TGM a spory o Rukopisy

| 1 Comment

TGM byl prvním prezidentem Československé republiky, jak ví každý. Už ale méně známý je fakt, že právě Rukopisné procesy mu přinesly popularitu a vynesli jej mezi odborníky…

Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk

Ve svém článku na téma „ Smysl TGM v českých dějinách“ se budu věnovat událostem od roku 1886 převážně až do konce 19.století, tedy době, ve které se Masaryk aktivně účastní sporu o rukopisy královedvorského a zelenohorského. Tento úsek jeho života jsem si zvolila proto, že si myslím, že byl pro něj jedním z přelomových.


Ačkoliv byly Rukopisy (RK a RZ) objeveny již v letech 1817 a 1819, spor o jejich pravost se rozhořel až v roce 1858. Zapříčila to rakouská policie, která vyvinula obrovské úsilí, aby byly Rukopisy prohlášeny za falsa. Jejich snaze se nelze ani divit, vždyť po vydání Říjnového diplomu a následné Schmerlingově ústavě se musela rakouská strana více než kdy jindy snažit o zachování klidu v zemích Rakouska-Uherska. A poslední, co potřebovala bylo, aby Češi, kteří byli spolu s Dolními Rakousy na nejvyspělejší průmyslové úrovni v R-U získali ještě větší národní cítění a uvědomění, než-li do té doby měli. Naštěstí Rukopisy za falsa zatím označeny nebyly a dokonce i Václav Hanka byl soudně očištěn z obvinění falzifikace, kterému čelil.

Co se však týká největšího sporu o Rukopisy, tak ten se rozhořel v letech 1886. Vyhrocení sporu bylo v polovině 80.let o to dramatičtější, že přišlo v době, kdy českou politikou zmítal boj mezi Mladočechy a Staročechy. Boj byl relativně ukončen až v době, kdy Staročeši na výzvu Taafeho začali jednat s německou stranou o národností vyrovnání, tzv.“punktacích“, což by znamenalo rozdělení našeho území na oblasti české a německé. Tento politicky nepříliš šťastný tah Staročechů jim v konečné fázi přinesl absolutní propad u voleb roku 1891. Co se ale týká postoji k Rukopisům, zastávaly obě strany stejné stanovisko. Rukopisy „musely“ být pravé za každou cenu. Strana zaujímající postoj ochránce historie svého národa, z toho samozřejmě těžila více volebními hlasy. Politikem za stranu Mladočechů, který si váhu Rukopisů asi nejvíce uvědomoval byl Julius Grégr, který svou zapáleností do obhajoby Rukopisů šokoval jak stranu Rukopisy hájící, tak stranu oponentskou. Když byl v roce 1882 Masaryk vyzván, aby přesídlil z Vídně do Prahy a přijal místo profesora na právě založené české straně UK, ještě dozajista netušil, že se o 4 roky později utká v boji tak významném pro celý národ.

 

Rukopis Zelenohorský

Rukopis Zelenohorský

Dnešní pohled na Masaryka v tomto směru rukopisném, je asi takový, že zde platí za přední osobnost. Není to ovšem pravda. Největší osobností, která vlastně i roku 1886 otevřela znovu spor o Rukopisy byl Jan Gebauer. Osoba, která ještě v 70.letech stála pěvně jako skála na straně, jež Rukopisy hájila. Nyní však svůj názor diametrálně změnil a stal se největším Rukopisným kritikem. Požádal Masaryka, aby mu dovolil otisknout v jeho časopise Athenaeu svůj kritický článek. Masaryk nejen že souhlasil, dokonce ale i Gebauerovi poskytl informace a mohl se tak podepsat jako spoluautor článku. Po uveřejnění článku přerostl Rukopisný spor do sporu celonárodního.

Tím, že Masaryk připustil, aby zde mohl být takovýto článek publikován, se vystavil nevalnému smyšlení u veřejnosti. Obavy z reakce společnosti byla později Masarykovi také argumentem, kterým obhajoval skutečnost, že s kritikou nevystoupil hned, ačkoliv měl důvody k pochybnosti. Masaryk nebyl sám, kdo se obával. Proto bylo více tzv.“pochybovačů“ ( nehlásili se ani k jedné variantě pravosti), než-li přímých odpůrců.

 

Rukopis Královédvorský

Rukopis Královédvorský

Osobou, jenž se stala Masarykovi v této věci velikou oporou byl redaktor Národních listů, Jan Herben. V redakci Národních listů to nebyl ale jen Herben, který sdílel myšlenky Masaryka a Gebauera, ale i další ( většina) redaktoři. Díky těmto sympatiím pak byli Masaryk s Gebauerem přibráni do časopisu jako redaktoři. Velikou neznámou mi ovšem v celé situaci zůstává, že Národní listy byly listy „Grégrovými“ a že dokonce sám Grégr Masaryka zpočátku obhajoval, i když se slovy, že „ z příliš ukvapené vědecké marnivosti dali strhnouti se k neodůvodněným pochybnostem o pravosti starých našich kulturních památek.“1 Jediné východisko, který v této situaci spatřuji je, že Masaryk byl již v té době velmi váženou osobností a že si jej tak chtěl Grégr tajně pojistit pro další spolupráci na Národních listech.

Ať měl záměry jakékoli, pozdější situace jej natolik vyvedla z míry, že byl schopen Masaryka označit za druhého advocata diaboli ( prvním měl být samozřejmě Gebauer). Celkově celá situace v roce 1886 otřásla společností. Argumenty o nepravosti Rukopisů se šířily z řad nejbolestivější, z řad české university. Právě tu pak ostře napadl Grégr právě v Národních listech, když vyzýval českou universitu k tomu, aby se konečně stala universitou Čechů a ne, aby pomocí vědců, jakými je Masaryk a všichni v nepravost Rukopisů věřící, otravovala vlastenecká srdce českých studentů.

Když byly spory v plném proudu, mohl se chopit Masaryk konečně vedoucího postavení v této aféře. Aby to bylo srozumitelné. Masaryk byl filosof, sociolog, nadneseně snad ještě znalec cizích zemí, ale určitě nebyl vynikajícím historikem, jakým byl kupříkladu Gebauer. Když byly uveřejněny již všechny argumenty vyvracející pravost Rukopisů, bylo je potřeba převést z jazyka vědeckého do jazyka, kterému by rozuměla široká veřejnost a uveřejnit hypotézy i v cizině. A to byl úkol právě Masarykův. Přes veliké úsilí obeznámit popravdě národ s padělky, byl velice často jak laickou, tak odbornou veřejností napadán a obviňován z apriorního přístupu k otázce, což se samozřejmě dalo očekávat.

Masaryk si byl moc dobře vědom důležitosti role, kterou Rukopisy pro český národ sehrávaly, ale stejně tak si byl moc dobře vědom, že s falešnými Rukopisy nemůže padnout celý národ, jeho zásluhy a už vůbec ne jeho cítění. Proto apeloval na svědomí národa s přijmutím pravdy a následného pokání se. Nejen tyto, ale i jiné jeho mravní požadavky zapříčinily, že Masaryk nikdy neměl opravdové přátelé.
Spory o Rukopisy Masaryka trápily ještě za první republiky, kde se za nejvýznamnější osobnost hájící jejich pravost dá považovat rektor UK a poslanec Národní demokracie František Mareš. Ačkoliv jejich nepravost byla již dříve prokázána Gebauerem, nebo právě Masarykem, Mareš spolu například s mnoha významnými osobnostmi tehdejší doby (například Viktorem Dykem), obhajovali jejich pravost a varovali před „znevažováním národní kultury a velikosti“. Je ale možné, že pohnutkou, která Mareše vedla k obhajobě Rukopisů nebyla až tak víra v jejich pravost, jako spíše politický útok na Masaryka, pozitivistu.

I když tedy lze Masarykovi přiřknout spíše činnost publikační v souvislosti s Rukopisy, přesto pokládám toto období v jeho životě za jedno z těch přelomových. Velice rychle se díky těmto zkušenostem přehoupl od profesorského postu do světa předních odborníků. Získal si jak popularitu, tak respekt. Navíc po relativním utichnutí bojů dostal nálepku „očišťovatelé národa“ a stal se pro mnoho lidí fenoménem. Fenoménem v tom smyslu, že je nutno bojovat za pravdu, ať je jakkoliv bolestná.
(Mimochodem boje o Rukopisy trvají dodnes. Organizací, která se zabývá jejich zkoumáním se nazývá „ Česká společnost rukopisná“. )

Nejen ve sporech Rukopisných, ale i v dalších sporech Masaryk dokázal, jak moc si cení pravdy, ať je jakákoliv. Právě pro toto krédo se pustil do sporu o Leopolda Hilsnera, který byl obžalován jako člověk za zabití, ale soudní proces s ním byl veden jako se „Židem“. Do té doby byl samozřejmě antisemitismus na českém území ostatně stejně jako v dalších evropských zemích již rozšířen. Nyní však tak zesílil, že dokonce vznikaly i malé politické strany , jež antisemitismus přímo proklamovaly. Nebylo téměř nikoho, kdo by se Židů zastal. Nedlouho po tom, co se Masaryk začal aktivně zajímat o Hilsnerův proces, vydal článek, v němž poukázal na značné nedostačující důkazy a na mezery v procesu. Reakcí na tento článek byla smršť ohavných pomluv, které publikovala snad všechna možná média té doby. Masaryk se nikdy ale pomluvami nenechal zastrašit ( ostatně ze sporu o Rukopisy byl na ně již zvyklý) a už vůbec jej nedonutily k tomu, aby s obhajobou přestal. Zatímco doma jím opovrhovali, v cizině si získával oblibu. Znali ho jako profesora, jenž bořil mýty a odhaloval skutečnost. Jeho postoj k židovství je znát i po úspěšném ukončení Hilsnerova sporu, kdy se Masaryk věnoval zakládání nové politické strany „ České strany lidové“. V čele této strany stanulo mnoho Židů a měla snad v té době nejlépe propracovaný program v židovské otázce.

Zdroje:
1) T.G.Masaryk a česká a slovanská politika 1882-1910; Vratislav Doubek; nakl. Academia 1999 ; str.37

 

Zdroje obrázků: vojenskaakademiehranice.cz, topzine.cz, 21stoleti.cz

One Comment

  1. Pingback: Čeští panovníci a prezidenti

Napsat komentář

Required fields are marked *.


4 − 3 =