V roce 1956 se konal XX. sjezd KSSS, na němž byly odhaleny zločiny, které byly spjaty s kultem Stalinovy osobnosti a které byly v Sovětském svazu ve jménu socialismu spáchány. A protože v Československu byl kult Stalina pěstován intenzívně, mělo odhalení jeho zločinů pronikavý ohlas. Zvlášť ostře se diskutovalo na vysokých školách. Na II. sjezdu spisovatelů ve dnech 22. – 29. dubna 1956 pak zazněla otevřená kritika režimu. Nařízená diskuse uvnitř KSČ o jeho závěrech, zejména odsouzení zločinů stalinské éry, přerostla rychle v kritiku stranického vedení i aparátu a v požadavek svolání mimořádného sjezdu. KSČ proto rozpoutala kampaň proti kritice veškeré vládnoucí ideologie.
17. června 1953 vypuklo v Berlíně lidové povstání, které zachvátilo celou NDR. Potlačeno bylo sovětskými vojsky. V červnu 1956 v Polsku a v listopadu téhož roku v Maďarsku byla znovu sovětskými vojsky potlačena celonárodní lidová povstání. To mělo vliv na dění v Československu, kde KSČ  začala zpomalovat nebo rušit změny vyhlášené novým kurzem. Většiny společnosti se vrátila zpět k pasivitě. Tažení proti revizionizmu, doprovázené v mezinárodním měřítku obnovením roztržky s Jugoslávií a ochlazováním sovětsko-čínských vztahů, stejně jako volbou Antonína Novotného prezidentem republiky  19. listopadu 1957 posílily centralizační snahy. V rámci boje proti revizionizmu se znovu uplatňovaly stalinské teze při přijímání studentů na vysoké školy i odhalování vymyšlených nepřátel (v českých zemích tzv. jugoslávské, na Slovensku tzv. trockistické skupiny). Iluze o dovršení výstavby socialismu, za něž se považovala likvidace soukromé malovýroby, vyvolala nové stíhání bývalých živnostníků a nucení soukromých zemědělců ke vstupu do družstev.

Vztah mezi vedením KSČ a slovenskou reprezentací nebyl dobrý od roku 1948. Bylo to způsobeno tím, že se po roce 1948 řešení vztahů mezi českými zeměmi a Slovenskem odsunulo stranou. Skupina slovenských komunistických prominentů, kteří se po roce 1945 stavěli za úpravu vztahů mezi Čechy a Slováky, byla pronásledována. Celý vývoj tzv. slovenské otázky po roce 1948 svědčí o tom, že již po osvobození v roce 1945 bylo potřeba postavit poměr Čechů a Slováků na zcela novou základnu. Ani E. Beneš, ani komunističtí předáci nepochopili, že touhu Slováků po respektování jejich národní svébytnosti a jejich oprávněné nároky na podíl na správě státu i na samostatné řízení oblastních národních záležitostí nelze trvale ignorovat. V Praze se politici domnívali, že stačí jen to, aby byl na Slovensku podporován rozvoj průmyslu. Industrializace a urbanizace Slovenska však naopak posílily právě ty vrstvy, které se nechtěly dále smiřovat s dosavadním stavem slovenské státnosti. Tyto nálady se přenášely i do řad KSS a její předáci nemohli nedbat názorů slovenské veřejnosti. Jejich stanovisko posléze přispělo k pádu Novotného a jeho skupiny, která pohlížela na slovenské požadavky jako na tradiční slovenský nacionalismus a separatismus.
Nový kurs měl v ekonomické praxi přinést opouštění jednostranné preference těžkého průmyslu, větší pozornost spotřební výrobě a alespoň částečné omezení zbrojní výroby. Československé centrum reagovalo na sovětská doporučení souhlasně. Byla opuštěna původně zvažovaná koncepce sedmiletky a na roky 1954 a 1955 byly vyhlášeny dva jednoleté národohospodářské plány. Hlavním úkolem národního hospodářství v těchto dvou letech bylo odstranit nahromaděné disproporce, posílit výrobu spotřebního zboží a následně zlepšit zásobování vnitřního trhu. Počítalo se i s rozšířením vývozu do kapitalistických států. Ze všech představ se podařilo pouze poněkud zmírnit napjatou energetickou situaci.  Ač došlo k jistým zlepšením v zásobování vnitřního trhu, jeho struktura evidentně zaostávala za srovnatelnými zeměmi; nadále se v dostatečném množství nevyskytovala řada výrobků po nichž byla velká poptávka. Export se sice rozšířil, ale především na trhy rozvojových zemí, které byly většinou platebně insolventní.

Již od roku 1954 se zároveň připravovala druhá pětiletka. Propozice pro její tvorbu se však neustále měnily. Souviselo to i s neustále se měnícími doporučeními sovětských míst podle toho, jaká linie převládala v hodnocení mezinárodních vztahů – zda dominovalo oteplování či zostřování vztahů Východu se Západem. V této pětiletce (1955 – 1959) se měl rozvíjet především dosavadní strojírenský potenciál, těžba uhlí a chemický průmysl. Druhý pětiletý plán byl sice slavnostně vyhlášen, přitom však v ucelené formě neexistoval. Přísně centralizované hospodářství tedy pracovalo s perspektivou šesti až dvanácti měsíců. Mnohokrát upravované směrnice byly nakonec Národním shromážděním schváleny až ve třetím roce pětiletky. Industrializace Slovenska pokračovala i nadále relativně rychlým tempem, nadále se investovalo do zbrojní výroby, byly dokončovány i některé energetické stavby, započaté ještě v první pětiletce. Bylo i započato s rekonstrukcemi některých textilních, gumárenských a sklářských závodů.

V letech 1957 – 1959 byla vypracována tzv. Rozsypalova reforma. Ta se zaměřila především na zdokonalení plánovací činnosti, na zdokonalení normování a odměňování a především na odvodovou povinnost z dosahovaných zisků podniků. Její zavedení by tedy nesporně přineslo určité rozvolnění centralistických metod a posílení podnikového stupně. Roku 1962 však byla odvolána, aniž se přistoupilo k jejímu vyhodnocení.
V letech 1953 – 1955 byla zmírněna kolektivizace a řada soukromých zemědělců začala opět pracovat na svých statcích. Od roku 1956 však byla zahájena další kolektivizační kampaň. Do roku 1960 jí podlehlo přes 90 % zemědělců a tak vyrostla tzv. zemědělská velkovýroba, přičemž hospodářské výsledky družstev v následujících letech byty značně rozporuplné.

Osobní spotřeba obyvatel od roku 1953 stoupala. Spotřeba potravin na jednoho obyvatele překročila v polovině 50. let předválečnou úroveň a její vzestup se až do 60. let nezastavil. Sociální a nemocenské pojištění se zařadilo mezi nejkomplexnější v Evropě. Kvalita služeb ve zdravotnictví byla sice nízká, ale dostupná všem. Shodné příjmy všech obyvatel korespondovaly se shodnou spotřebou – sortiment zboží na trhu byl úzký, a tak se všichni „oblékali a obouvali“ stejně. Pouze malá skupina privilegovaných měla možnost nakupovat kvalitní západní zboží v obchodech Darex (později Tuzex), kde se platilo zvláštními kupóny. Zoufalý nedostatek základních, ale niterných, hodnot vedl k různým patologickým jevům jako byla např. rychle vzrůstající rozvodovost, ztráta citu pro poctivou práci a pro okrádání nebo konzumní životní filozofie. Tento stereotyp socialistického života se režim občanům snažil nahrazovat pravidelnými svátky a nejrůznějšími oslavami, což lidé akceptovali a lze soudit, že měly odezvu. Mezi  tyto svátky a oslavy patřily zvláště prvomájové průvody, vojenské přehlídky a folklórní slavnosti. Zvláště úspěšné byly obrovské sportovní podniky jako např. spartakiáda, která se poprvé konala roku 1955.
Nízký počet ekonomicky aktivních členů rodin vedl ke zvýšení zaměstnanosti žen. Jejich platy však byly podstatně nižší než mužů ve stejné kategorii a vzhledem k úrovni služeb a neustálým nedostatkům v zásobování disponovaly mnohem menším množstvím volného času. To se negativně odráželo na situaci rodiny a přinášelo problémy ve výchově dětí.

V 50. letech do Československa pronikly i hudební trendy ze Západu. Především šlo o rock´n´roll. S tím souvisí i změna životního stylu mládeže, která se stále více inspirovala kulturním děním v „zakazovaných“ kapitalistických státech. Tento trend se pak v 60. letech značně rozvinul.
Celkové uvolnění, které bylo příznačné pro politickou scénu, se částečně projevilo v dubnu 1956 na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde vystoupili mnozí spisovatelé a důrazně kritizovali poměry v kulturní oblasti. Nejradikálnější však byl hlas českého básníka a pozdějšího nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, který zdůraznil, že spisovatelé by měli být svědomím národa, a který se zastal spisovatelů internovaných a pronásledovaných, z nichž většina tvořila „do šuplíku“ nebo byla nucena prezentovat svá díla „na periferii“. Sjezd spisovatelů vyvolal velkou odezvu v zemi.