Mikoláš Aleš začal malovat již ve čtyřech letech. Vystudoval gymnázium v Písku. Následně studoval na pražské univerzitě (1869-1877) – Malířská akedemie v Klemetýnu. Zde studoval u profesorů Jana Swertse a Josefa Matyáše Trenkwalda. Vzhledem k tomu, že v té době již neměl otce, matku ani oba bratry (František zemřel 1865 a Jan v roce 1867), musel si shánět obživu sám. Spolupracoval tedy s časopisy do kterých pravidelně kreslil. Mezi tyto časopisy patřily například Paleček, Černokňažník, Zlatá Praha, Humoristické listy, Světozor, Šotek či Švanda Dudák. Na univerzitě také hájil české umění v Praze, zejména pak proti německému profesorovi Alfredovi Woltmannovi, který původnost českého umění popíral. Za tento čin byl Aleš odsouzek ke čtyřdenímu vězení a vyloučen s akademie. V roce 1875 musel studium přerušit, když nastoupil na jednoroční vojenskou službu do kasáren v Újezdu. Morálně i finančně ho v té době podporoval Alexandr Brandejs, nájemce statku v Suchdole, kde Aleš často pobíval (v 50-tých letech 20.století zde byl postaven Alšův pomník).
V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem vyhrál výběrové řízení na výzdobu foyeru v Národním divadle. Téhož roku (29.4.) se oženil s Marinou Kailovou a následně se s ní přestěhoval do bytu na Malé Straně (Lázeňská ul.283/15). Z finančních a osobních důvodů se rodina Alešových často stěhovala. Vzápětí odjel na studijní cestu do Itálie.
V roce 1880-1881 (po svém návratu) pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo. Pokračoval však i s ilustracemi do časopisů (zejm. časopis Šotek). Z finančních důvodů se v roce 1884 musel věnovat téměř výhradně kresbám a ilustracím do časopisů, dokonce tvořil i návrhy a kartony na fresky a sgrafita. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní „Osiřelo dítě“. Roku 1896 se Mikoláš Aleš stává čestným starostou výtvarného spolku Mánes.V roce 1900 (když už se Alšovi dobře dařilo) se přestěhoval naposledy, a to do bytu se třemi pokoji na Havlíčkově třídě (dnes Bělehradská 1018/64, je zde pamětní deska od Josefa Šejnosty).

Roku 1912 vydal Mánesův spolek první samostatnou publikaci o jeho díle a téhož roku byl jmenován pražským měšťanem s titulem inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce uměleckých dílech.
V roce 1913 namaloval své poslední dílo, které neslo název „Svatý Václav“. 10.7.1913 pak Mikoláš Aleš umírá na mozkovou mrtvici. Jeho manželka Marina zemřela v roce 1941. Byla taktéž pochována na hřbitově ve Vinohradech, kde v roce 1917 postavil spolek výtvrných umělců Mánes Alšovi pomník. První Alšův pomník však postavil Josef Rada v Alšových sadech v Praze 4 roku 1914.

Díla
Mikoláš Aleš vytvořil celkem 8000 nejrůznějších kreseb, kartonů, ilustrací či náčrtů. Dále pak na 65 olejomaleb. Ve svých dílech Aleš čerpal zejména z národních dějin a ze života lidu jeho doby. Vzpomeňme aspoň ty nejznámější:
Olejomalby
1873 – Sláva Čechie
1873 – Chorál svatováclavský
1877 – Husitský tábor
1878 – Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem
1879 – Májový Triptych
1895 – Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou
Obrazové cykly
1876 – Smysly
1878 – Poezie-Malířství-Hudba
Vlast
Život
Mýtus
Národní zpěv a hudba a Historie
Čtrnáct lunet (témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov)
1881 – Živly
1882 – Praha
1891 – Život starých Slovanů
Ilustrace pro
1883 – Ohlas písní ruských
1884 – Rukopis zelenohorský a královédvorský
1894 – Zvony a zvonky
1900 – Psohlavci
Máj
Scénografické práce pro Národní divadlo
1897 – Šárka
1887 – Naši furianti
1896 – Neklan