Zúčastnil se první křížové výpravy proti husitům a s Oldřichem z Rožmberka neúspěšně obléhal nově postavený Tábor. Stál na straně Zikmunda a v roce 1420 se tak účastnil bitvy na jeho straně pod Vyšehradem (Zikmund Lucemburský zde utrpěl ohromnou porážku s husitskými vojsky).
1421 se zasnoubil s jedinou dcerou císaře Zikmunda Alžbětou a již po roce (1422) se s ní oženil.

1423 byl Zikmundem prohlášen jeho dědicem a dostal tak na starost vládu v markrabství Moravském (porušil tím ustanovení Karla IV. O tom, že tato země nesmí být nikdy zcizena). Vzhledem k jeho postoji proti husitům se husitství na Moravě nerozšířilo tolik co v Čechách.

Když v roce 1437 Zikmund zemřel, byl Albrecht II. okamžitě uznán v Uhrách králem (9.12.1437), ale v Čechách již plnou podporu neměl (umírněná část husitů a katolíků stála na jeho straně, avšak část husitů nikoliv).  Snažil se naklonit přízeň na svou stranu roku 1438 kdy v Jihlavě hájil zemi kompaktáty a zápisy císaře Zikmunda. Strana husitů vedená Ptáčkem z Pirkštejna však stranila spíše polskému kralevici Kazimírovi, kterému také korunu nabídla. Albrecht II. opět vyrazil na Tábor, Táboritům přispěchalo polské vojsko Kazimírovo na pomoc, ale před konfrontací s Albrechtem opět prchli zpět. Tábor přesto odolal. Téhož roku (19.3.1438) byl v Německu zvolen císařem. V Praze byl následně zvolen králem dne 29.7.1438.
Roku 1439 uzavřel příměří s Polskem a ihned se vydal hájit Čechy do Uher ve válce proti Turkům. Tam však onemocněl. Vracel se tedy zpět do Vídně, ale dne 28.10.1439 v Nesmilech (Langendorf) umírá.
Po několika měsících po jeho smrti mu manželka Alžběta porodila syna Ladislava, který získal přídomek Pohrobek. Starší syn Jiří již v té době nežil.