Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

Sociální úroveň dělnictva na poč.20.stol.

| 1 Comment

Rakousko – uherské vyrovnání a prosincová ústava z roku 1867 utvrdily nerovnoprávné postavení českého národa v monarchii. Prudký vzestup demokratického národního hnutí po roce 1867, který se projevil zesílenou politickou opozicí proti rakousko – uherskému vyrovnání, napomáhal politické aktivizaci širších vrstev českého dělnictva, zejména v Praze.


Přelom 60. a 70. let 19. století přinesl zvýšenou účast dělníků na národním životě, na táborech lidu a také i jejich širokou aktivitu v dělnických svépomocných spolcích a vzdělávacích besedách. Na intenzitě nabyly boje za hospodářské požadavky dělníků. Tento přelom byl obdobím, v němž si dělnictvo uvědomovalo svoji sounáležitost a formovalo se ve svébytný celek, který se propracovával k třídnímu uvědomění. V této době byly položeny základy, ze kterých vyrůstal svébytný dělnický způsob života.

Formování dělnického způsobu života
Po výrobní konjunktuře na počátku 70. let 19. století, která přinesla nejen rozvoj průmyslu, ale i podstatné zlepšení materiálních podmínek dělnictva, vypukla v květnu 1873 hluboká hospodářská krize, která trvala v podstatě až do konce 70. let.


Tisíce pražských dělníků byly propuštěny z továren a dílen, nezaměstnanost dosáhla obrovských rozměrů. Hned v polovině roku 1873 se odhadoval počet nezaměstnaných v Praze a nejbližším okolí na 15 000, na počátku následujícího roku stále na 10 000 až 14 000.

První krizová léta znamenala i rapidní pokles mezd. Snížení mezd provázela i vzrůstající drahota životních potřeb, na kterou dělnictvo poukazovalo už od počátku 70. let 19. století. Životní úroveň dělnických rodin hluboce poklesla, hospodářská krize zhoršila pracovní postavení dělníků, majitelům továren se v mnoha případech podařilo zrušit dřívější ústupky v délce pracovní doby, k nimž byli donuceni stávkovými boji na počátku 70. let.
V 80. letech 19. století většina odvětví průmyslu dosáhla opět konjunktury. Během hospodářské krize, provázené vleklou agrární krizí, doléhající na venkov, ale došlo ke změnám sídelně demografického vývoje velkých měst, zvláště Prahy. Nezaměstnanost a menší možnosti výdělku v době krize donutily nemajetné, tj. hlavně dělnické rodiny, stěhovat se za levnějšími byty z vnitřního města a dokonce i z centra Smíchova a Karlína do okrajových obvodů, na předměstí a do příměstských obcí. Tím se změnila sociální skladba pražských čtvrtí a zejména jednotlivých obvodů. Byly položeny základy sociální diferenciace pražských čtvrtí a předměstí.
Ke společným problémům dělnictva, bez ohledu na profesionální a sociální zařazení, patřily v této době otázky výše mezd délky pracovní doby.


Požadavky zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby, stejně jako požadavek zrušení nedělní a noční práce, se objevovaly téměř ve všech stávkách 70. a 80. let 19. století.Určitým dílčím řešením se stalo celostátní omezení práce dětí do dvanácti let, uzákoněné roku 1885, a úprava pracovní doby na 11 hodin, daná novelou živnostenského zákona, která ale připouštěla řadu výjimek a na početné dělníky pracující v domácké výrobě se nevztahovala.
Od počátku 90. let 19. století až do vypuknutí první světové války se urychlil hospodářský, politický a kulturní vzestup české společnosti. Technické vynálezy z posledních desetiletí 19. století, zejména rozšíření elektrické energie, měnily tvář průmyslové výroby a podstatně zvyšovaly její produktivitu. Avšak i v prvních letech 20. století docházelo ke krátkodobým, ale prudkým hospodářským krizím. Projevily se hlavně v letech 1901 – 1903, 1907 – 1909 a roku 1913. Přinášely opětovnou nezaměstnanost a vzrůst cen, především agrárních výrobků.
Struktura dělnické třídy v Čechách do 1. světové války
Rakouský živnostenský zákon, respektive jeho novela z 23. února 1897, rozeznávala následující skupiny dělnictva:
• pomocní živnostenští dělníci – do této kategorie patřili všichni dělníci zaměstnaní v živnostenských podnicích, kromě učňů
• nádeníci – na nádeníky se nevztahovala usnesení živnostenského řádu o živnostenských dělnících, nádeníci byli považováni podle zmíněné novely živnostenského zákona za samostatného podnikatele, prodávajícího pracovní sílu ve vlastní režii (v praxi šlo většinou o nekvalifikované dělníky, najímané zaměstnavateli k příležitostným, krátkodobým pracím)
• horníci – zákonná úprava sociálních předpisů byla prováděna pro horníky odděleně od ostatního živnostenského dělnictva
• domácí dělníci – byli považováni, tak jako nádeníci za samostatné výrobce s tím rozdílem, že nádeníci pracovali přímo u zaměstnavatele a domácí dělníci ve vlastní dílně nebo v domácnosti
• zemědělští dělníci – sociálně právní postavení zemědělských dělníků bylo upraveno tzv. Čeledním řádem, kterým byl zemědělský dělník nucen až k polootrocké závislosti na hospodáři
Dělnická třída byla v Čechách před první světovou válkou nejsilnější sociální skupinou obyvatelstva. Spolu s rodinnými příslušníky tvořila celou jeho polovinu. Početně nejsilnější složkou byli zemědělští dělníci, kteří představovali plnou čtvrtinu.
Zaměstnanost žen byla poměrně vysoká, vykonávaly však převážně nekvalifikovanou práci. Ženy tvořily polovinu zemědělského dělnictva a třetinu dělnictva živnostenského. V textilním průmyslu byly ze 60 % zaměstnány ženy a své zaměstnání považovaly za přechodné, o čemž svědčí nízké procento provdaných dělnic (v živnostenském průmyslu cca. 30 %).
Národnostní složení dělnické třídy v Čechách té doby zhruba odpovídalo skladbě celé společnosti.

Sociální postavení dělníků
Sociální situaci každého dělníka bezprostředně určují tři faktory: možnost pracovat (tzn. dostatečná pracovní příležitost), výše mzdy a délka pracovní doby. Podle těchto tří, bezprostředně působících, faktorů hodnotí dělník svou současnou situaci, kterou si jejich prostřednictvím uvědomuje. Stávkové boje byly proto vedeny především za požadavky týkající se především těchto tří prvků sociální situace dělnictva.
Jakmile se však dělník dostal do situace, kdy nemohl pracovat pro fyzickou neschopnost (nemoc, úraz, stáří), vystoupil do popředí další faktor – sociální zabezpečení v době pracovní neschopnosti. Protože však třídní boje ovlivňovali především mladší dělníci, zůstávaly požadavky, týkající se této otázky, většinou na okraji jejich zájmu.
Pracovní příležitosti
Pracovní trh v Čechách na počátku 20. století byl velmi nejednotný a plně odrážel složitou hospodářskou situaci Rakouska – Uherska. České země si v tomto období podržely postavení průmyslově nejvyspělejší části monarchie. Všechny ekonomické jevy (klady i zápory) silně ovlivnily celkovou hospodářskou situaci země.

V roce 1906 skončila jedna z několika hospodářských krizí, které s určitou pravidelností postihovaly průmyslové země. Konjunktura, která krizi vystřídala, vyvrcholila v roce 1907 a prosadila se ve všech výrobních odvětvích, i když ne stejnou silou. Toto období značně pozměnilo i průmyslovou mapu Čech, kde celá řada nových průmyslových podniků připravila velký počet pracovních příležitostí jak pro kvalifikované dělníky, tak pro volné pracovní síly. V celém Rakousku – Uhersku bylo roku 1906 založeno cca. 200 továren, z toho v Čechách kolem 100. Stejný počet vznikl i v roce 1907 a ani v následujícím roce se počet nových průmyslových podniků podstatně nesnížil, protože byly dokončovány závody, s jejichž výstavbou nebo přestavbou bylo započato v období vrcholné konjunktury. O nejvíce nových podniků se rozrostl průmysl textilní, sklářský, kovodělný, kožedělný a chemický.
Prudký rozmach produkce v roce 1906 byl výrazně ovlivněn dvěma momenty. Za prvé to byl důsledek zvýšené domácí spotřeby, podmíněný dobrou zaměstnaností a velmi dobrými sklizněmi a za druhé díky přesunu na mezinárodním trhu. Podniky, zejména velké, které byly dosud orientovány většinou na domácí trh. (v rámci Rakouska – Uherska), se začaly orientovat na trhy zahraniční, především na Blízký Východ a Balkán. Zdejší trhy byly nenadále uvolněny Británií, která tyto trhy tradičně opanovávala.
V roce 1912 však značně vyvrcholilo značné napětí na peněžním trhu v celé monarchii. Stoupla úroková sazba Rakousko – Uherské banky na 6 %, což byl nejdražší úvěr mezi všemi evropskými cedulovými bankami. Stavební a hypoteční úvěr byl poskytován jen ve velmi omezené míře, zatímco v předcházejících letech byl ochotně nabízen. Koncem roku 1912 a zejména pak roku 1913 se postupně rozšířila krizová situace do všech výrobních odvětví.
Textilní průmysl, který zaznamenal největší rozmach a nejsilnější konjunkturu v letech 1906 – 1908 a zaujímal první místo v počtu továrního dělnictva, byl postižen již na konci roku 1908 díky ztrátě některých odbytišť. Nepříznivé poměry se pro zaměstnanost dělníků projevily většinou jen zkrácením pracovní doby, případně přerušením výroby na jeden den v týdnu. K propouštění a radikálnějšímu snížení výroby dochází až během následujícího roku, kdy se deprese prohloubila.
Také stavebnictví bylo roku 1907 zasaženo konjunkturou. V zimě 1908 však byla v tomto oboru v Praze tak citelná nezaměstnanost pomocného dělnictva, že městské úřady byly nuceny podnikat některé nouzové stavební práce. Z ostatních oblastí země ale podobná situace hlášena nebyla, naopak bylo započato s celou řadou vodních staveb, s rozšiřováním železniční sítě apod. Situace v Praze se zlepšila díky provádění regulací některých úseků Vltavy a rozsáhlým melioračním pracím. Do roku 1912 nebyla hlášena z žádných oblastí nezaměstnanost. Radikální nepříznivý obrat nastal až koncem roku 1912 díky úvěrové situaci. V důsledku ohromného poklesu stavební činnosti se ocitla téměř třetina zedníků bez zaměstnání.

Ve strojírenství se začaly projevovat první známky deprese v zimě roku 1908. V Praze a Plzni, dvou nejdůležitějších střediscích strojírenského průmyslu, byl stav dělnictva v některých podnicích snížen o třetinu, někdy dokonce o polovinu. Přes takto redukovaný stav byla i zbylým dělníkům omezena pracovní doba na 6 – 7 hodin denně nebo na 4 – 5 dní v týdnu. Roku 1910 se situace začíná lepšit a až do roku 1912 je plná zaměstnanost, někde se pracovní síly dokonce nedostávaly. Pokles zaměstnanosti přichází, jako v ostatních odvětvích průmyslu, roku 1912, kdy se všeobecně snížil stav dělníků ve strojírenství a kovoprůmyslu o 25 % a pracovní doba byla omezena na 3 – 4 dny v týdnu.
Do roku 1908 zaručovala horníkům velká potřeba uhlí poměrně stabilní zaměstnání. V souvislosti s krizovými jevy domácími i v zahraničí se roku 1909 objevuje deprese i v některých hornických oblastech, např. na Kladensku. Oproti tomu na Ostravsku byla plná zaměstnanost a byly dokonce hledány odborné pracovní síly. Pokud byli v hornictví propouštěni dělníci, šlo o dělníky méně kvalifikované, zatímco stav kvalifikovaných horníků zůstával poměrně stálý.
Konjunkturálnímu kolísání nejvíce podléhala výrobní odvětví spojená s módou a odvětví vyrábějící v podstatné míře pro export. Bylo to oděvnictví (hlavně rukavičkářství a obuvnictví), sklářství a bižuterie. Situace v těchto odvětvích byla identická s předešlými a lišila se pouze intenzitou.
Zajímavým rysem stavu na pracovním trhu v Čechách do první světové války byl rostoucí nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, a to v oborech, které byly nejvíce postihovány nezaměstnaností – v textilu a sklářství. Příčinou tohoto nedostatku byl odchod těchto dělníků do sousedních zemí, zejména do Německa. Dělníci z Čech odcházeli nejen kvůli nedostatku pracovních příležitostí, ale především kvůli špatným pracovním podmínkám a nízkým mzdám.

Mzdy
Výše mezd se sice zdá nejobjektivnějším ukazatelem sociální situace dělníků, v podstatě je ale ukazatelem nejproblematičtějším. Nominální mzdy, bez udání alespoň jejich přibližné reálné hodnoty, jsou neprůkazné. Ani reálné mzdy nemají stejnou hodnotu. Je to dáno nesnadným získáváním dokladů o nominálních mzdách v tomto období. Problémem je i otázka pevných a úkolových mezd. Do roku 1914 sice převládaly pevné hodinové nebo týdenní mzdy, ale ve větších průmyslových podnicích se rychle rozšiřovala úkolová práce. Jediným obecně platným dokladem, který měl zaznamenat výši mezd skutečně vyplacených, byly údaje zaměstnavatelů pro Úrazovou pojišťovnu.

V textilním průmyslu byla průměrná mzda 1,- K denně, existovaly však podniky, kde to byly i 3,- K za den. Od roku 1906 se mzdy zvýšily a nejvyšší procento dělníků v tomto oboru pobíralo plat mezi 11,- až 17,- K týdně. Ženy mohly dosáhnout vyššího platu než     12,- K týdně jen při vysilující práci na strojích, které vyžadovaly velmi přesnou a rychlou obsluhu.
Ve stavebnictví měli dělníci mzdy a pracovní podmínky zajištěny pracovními smlouvami. Tyto pracovní smlouvy jsou nejvýznamnějším dokladem o mzdách stavebních dělníků. Mzdy dělníků ve stavebnictví se liší nejen v různých oborech stavebnictví, ale i podle krajů. Např. zedníci v Praze si denně vydělali 3,80 K a v Českých Budějovicích 3,- K. Pražští omítkáři 6,50 K, ale budějovičtí pouze 4,- K. Pomocní stavební dělníci, kteří byli zaměstnáni v obvodu Prahy, měli denně 2,60 K, v Českých Budějovicích 2,20 K.
Dále ve stručnosti. Průměrná denní mzda lamačů kamene: 5,- K, hrnčířů: 4,80 K, pomocných dělníků v pivovaru: 2,20 K, obuvnických dělníků: 3,- K, strojírenských dělníků: 4,20 K. Foukač skla si za týden vydělal 60,- až 80,- K a hutník 4,15 K a havíř 4,- K za směnu. V zemědělství mladší čeledín za rok vydělal 40,- až 80,- K (měl ještě deputátní byt a stravu), děvečka měla až 115,- K, starší čeledín ročně vydělal 165,- až 350,- K a nádeníci si denně vydělali průměrně 1,- K a stravu, beze stravy byl plat vyšší asi o 60 haléřů.
Mzdy žen ve všech výrobních oborech nedosahovaly ani poloviční mzdy mužů. Třetinu dělnictva v živnostenských podnicích představovaly ženy, tudíž třetina živnostenského dělnictva nedosahovala mzdy vyšší než 2,- K denně. Tyto nízké mzdy žen byly možné jen v souvislosti s celkovým nerovnoprávným postavením žen v tehdejší společnosti.
Pracovní doba
Zkrácení pracovní doby bylo vedle snahy o zvýšení mzdy základním požadavkem většiny programů dělnického hnutí. Získaný volný čas totiž znamenal základní předpoklad pro rozšíření kulturního obzoru dělníků a možnost aktivní účasti v organizovaném dělnickém hnutí.
Začátkem 20. století byla v Rakousku – Uhersku stále ještě v platnosti novela živnostenského zákona z 8. března 1885, kde byla pracovní doba v továrních podnicích (tj. v podnicích s více než 20 zaměstnanci) stanovena na 11 hodin denně, a to bez započtení pracovní přestávky. Zemědělské dělnictvo bylo dokonce tzv. Čeledním řádem, tedy zákonným nařízením, nuceno k neomezené pracovní době.
Podle pracovní doby lze rozlišit tyto kategorie dělníků: tovární dělníci, horníci, dělníci zaměstnaní v maloživnostech a zemědělští dělníci.
V továrních podnicích s přerušovaným provozem pracovalo na počátku 20. století jen 6 % dělníků 9 hodin a méně denně. Denní pracovní doba 10 hodin připadala v těchto závodech na cca. 46 % dělníků a přibližně stejný počet pracoval 11 hodin. Pouze necelé 1 % dělníků pracovalo více než 11 hodin denně. V podnicích s nepřetržitým provozem trvala jedna směna většinou 12 hodin.
27. června 1901 byl vydán zákon o 9 hodinové pracovní době v hornictví. Do té doby byl v platnosti zákon z roku 1884, podle něhož neměla jedna pracovní směna překračovat 12 hodin a skutečná pracovní doba neměla být delší než 10 hodin. Podle nového zákona měly být ženy a děvčata zaměstnány jen při povrchové práci, ale ne v noci (tj. v době od 8 hodin večer do 5 hodin ráno).
Délka pracovní doby v maloživnostech nebyla nijak omezena, byla víceméně záležitostí soukromé pracovní dohody mezi dělníkem a zaměstnavatelem. Stát kontroloval jenom dodržování nařízení o zákazu dětské práce, noční práce mladistvých (12 – 14 let), ustanovení o noční práci žen a nařízení o nedělním a svátečním klidu. U většiny dělníků v maloživnostech, přestože byly značné výkyvy, byla pracovní doba 11 – 12 hodin.
Pro zemědělské dělníky nebyla zákonem nijak stanovena ani maximální pracovní doba, také ani noční, nedělní  a sváteční práce nebyla nijak omezena. Rovněž práce žen a mladistvých nebyla omezena nebo upravena.
Sociální zajištění dělníků v době pracovní neschopnosti
Údaje o mzdách, pracovní době a pracovních podmínkách všeobecně zachycují obraz situace dělnické rodiny jen v jeho šťastnější době, tj. v době, kdy mohl pracovat. K objektivnímu posouzení celkové sociální situace jsou však nutné i údaje o stavu, kdy dělník nebyl schopen pracovat pro nemoc, slabost, úraz, stáří apod.
Až do konce 80. let 19. století byl dělník v tomto směru zcela bez zákonné podpory. Pouze v hornictví existovala instituce bratrských pokladen, které, i když nedokonale, zajišťovaly horníka v největší nouzi. Ostatní dělníci byli při úrazu nebo v době nemoci odkázáni na veřejnou charitativní činnost nebo svépomoc. Nejdrastičtější byla bezmocnost starých dělníků, kteří již nebyli schopni práce, a tím byli vyřazeni z dělnického kolektivu. Proto byly také první kroky v organizování dělnictva vedeny snahou po zabezpečení se v době pracovní neschopnosti.
20. prosince 1887 byl přijat zákon o úrazovém pojištění a 30. března 1888 zákon o nemocenském pojištění. Na těchto dvou zákonech rakouské zákonodárství v oblasti sociálního zabezpečení dělnictva ustrnulo a až v roce 1907 František Josef I. slíbil, že bude vydán nový zákon, který zásadně zlepší sociální postavení dělníků. Na zákoně se sice pracovalo, ale kvůli neshodám poslanců nebyl nikdy dokončen a tak až do rozpadu monarchie k podstatné změně v sociálním zákonodárství nedošlo.
Při stoprocentní pracovní neschopnosti, způsobené úrazem, byla dělníkovi vyplácena renta ve výši 60 % přihlášeného výdělku. Dále byla renta vyplácena podle stupně pracovní neschopnosti a vyplácena byla teprve pátý týden po úrazu. Do té doby byla zraněnému dělníkovi vyplácena renta nemocenského pojištění. Invalidní renta, byla tak nízká, stačila jen k nejnuznějšímu životu. Např. průměrná roční renta invalidního horníka činila roku 1909 241,87 K, což znamená, že měl vystačit denně se 70 haléři (tolik stál např. 1 kg cukru).
Podpora v nemoci byla vyplácena pojištěnci až po třech dnech nemoci a tato činila     60 % mzdy „v okrese obvyklé“ (tuto mzdu stanovilo okresní hejtmanství nebo magistrát a byla většinou nižší než mzdy skutečné). Nemocenská podpora byla vyplácena nejdéle 20 týdnů, některé pokladny, hlavně ty menší s malým počtem členů, ale neposkytly pojištěnci ani to, co bylo stanoveno zákonem. Povinné nemocenské pojištění bylo zamýšleno v podstatě jen pro dělníky a zaměstnance v pracovním poměru. Postupně však některé nemocenské pokladny rozšířily lékařskou pomoc i pro nejbližší rodinné příslušníky pojištěnce.
V době nezaměstnanosti byl dělník odkázán na podporu domovské obce. Od roku 1895 byly zřízeny zemským soudem tzv. Naturalverpflegsstationen, což byly stanice, zřízené ve všech správních okresech, ve kterých se mohl hlásit každý nezaměstnaný dělník, který byl na cestě za prací. Dostal zde jídlo a nocleh, pokud předložil cestovní doklady a mohl dokázat, že nejméně v posledních dvou měsících byl alespoň 14 dní bez přerušení zaměstnán. Tím měl dělník hledající práci prokázat svou vůli pracovat a diferencovat se od těch, kteří pracovat nechtěli. Ve stanici se ale dělník mohl zdržet nejdéle 18 hodin, poté musel jít dál. Stanice měly zároveň registrovat volná pracovní místa ve svém obvodu a zprostředkovávat zaměstnání hledajícím dělníkům. Postupně se z těchto stanic vyvinuly veřejné zprostředkovatelny práce a v prvním desetiletí 20. století byl tento systém, po vzoru Čech, rozšířen po celé monarchii.
Dovolená
V posledních letech před první světovou válkou se začaly objevovat ve zprávách živnostenských inspektorů a v některých kolektivních pracovních smlouvách záznamy o placené dovolené, kterou zaměstnavatelé poskytovali dělníkům. Byly to ale ojedinělé případy.
Např. roku 1913 byla v jedné strojírně dovolená po třech letech práce v závodě 8 hodin, v několika uzenářských živnostech 1 týden, v jednom pivovaře 3 – 7 dní podle délky zaměstnání v závodě. Železniční zřízenci I. a II. skupiny měli nárok na 8 dní při odpracování doby do 10 služebních let, 10 dní při době do 20 let a po odpracování 20 let to bylo 14 dní.
Všeobecně byla placená dovolená ojedinělým jevem, ale začínali si ji postupně prosazovat především kvalifikovaní dělníci.

Na počátku 20. století, v souvislosti s poměrně vysokým stupněm rozvoje průmyslové výroby, bylo do výrobního procesu vtaženo značné množství nových pracovních sil, hlavně nekvalifikovaných sil ze zemědělství a žen. Pracovní příležitost byla v Čechách poměrně dobrá, přes určité výkyvy v letech 1908 – 1909. Koncem roku 1912 a hlavně roku 1913 však nezaměstnanost dosahovala 20 – 30 %.
Pokud jde o výši mezd, nejnižších výdělků dosahovali zemědělští dělníci. Hned za nimi byly ženy ze živnostenského podnikání, především průmyslového. Celkem kolem 760 000 dělníků v Čechách v roce 1910 nemělo v průměru mzdy vyšší než 12,- K týdně. Přitom        12 ,- K týdně v této době nestačilo ani na utišení hladu čtyřčlenné rodiny. Mzdy dělníků ze živnostenské výroby se pohybovaly mezi 13,- až 16,- K týdně a i zde tato suma zaručovala pouze žití na hranici hladovění. Velmi početnou skupinou, jakési jádro dělnické třídy, tvořili kvalifikovaní dělníci, jejichž mzda byla v průměru 18,- až 25,- K týdně, ale existovala povolání, kde byl výdělek i 70,- K (např. rytci skla).
Největší část dělnictva v průmyslu měla skutečnou pracovní dobu 10 – 11 hodin a  z uvedených údajů lez konstatovat, že nejpočetnější byla masa zemědělských a nekvalifikovaných dělníků a dělnic, jejichž životní úroveň se pohybovala hluboko pod existenčním minimem, a velká skupina kvalifikovaných dělníků, kteří hranice existenčního minima dosahovali jenom stěží.

One Comment

  1. Super stránka, zachránili jste mi nedělní odpoledne !! :D

Napsat komentář

Required fields are marked *.


− 4 = 3