Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

Satira v českých zemích

| 0 comments

Satirik promlouvá v době, kdy nešvary volají po trestu, a protože situace není nikdy ideální, satira stále žije a promlouvá k lidem. Učí je zastavit a podívat se na svůj obraz i obraz doby s kritickou nadsázkou.

Dobrý voják Švejk

Dobrý voják Švejk

Satira je umělecký prostředek, který využívá humoru k tomu, aby zaútočil na různé nedostatky lidské povahy nebo poměrů ve společnosti. Hlavním úkolem je vysmát se jim. Smích satiry, se kterým se setkáváme, bývá útočný a břitký, působí očistně na diváka nebo čtenáře a člověk se vyrovnává se zápornými jevy tak, že se jim od srdce zasměje. Každá satira vychází ze záporného hodnocení skutečnosti, viděné z určitého nadhledu.

K satirickým žánrům v literatuře patří epigram, anekdota, satirický román, satirická hra, komický epos, směšnohrdinský a komický epos, parodie atd.
Název satiry byl poprvé používán v antice ve 2. století před naším letopočtem. Vychází z latinského slova satira (satura), což znamená mísa plná ovoce, směs, všehochuť a původně to byla posměšná báseň. Počátky jsou spojeny se jménem Menippa z Gadar, mnohem známější je však Petronius Arbiter svým, bohužel jen ve zlomcích zachovaným satirický románe Satirikon, který ukazuje život tehdejší římské společnosti v prvním století našeho letopočtu. Satira se objevuje hodně v renesančním umění (v satirickém románu). Příkladem je Cervantesův román Don Quijote nebo Rabelaisův Gargantua a Pantagruel.

V klasicistním umění satiru využíval také Jonathan Swift a Henry Fielding. Z 19. století je známá řada jmen, např. Nikolaj Vasiljevič Gogol či George Bernard Shaw.

Česká satira 19. století

V počátcích národního obrození usilují o humor a satiru mnozí, např. Hněvkovský, Čelakovský, Kollár, Štěpánek, Klicpera i Tyl. Prvním teoretikem české satiry byl Josef Jungmann. Nejvýznamnější osobnosti satiry v 19. století byl klasik tohoto žánru Karel H. Borovský, nepoddajný a vtipný odpůrce rakouského absolutismu a církevní autority. Jeho literární tvorba vycházela z ideálu svobodného a myslícího člověka. Známý je hlavně svými skladbami Král Lávra, Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a epigramy. K dobrým satirikům své doby patří též Svatopluk Čech, který „broučkiádami“ zesměšňuje českého měšťáka 2. poloviny 19. století.

Satira první poloviny 20. století

V tomto období satiru v mnoha žánrech, minimálně však v poezii. U básníků – buřičů vynikali Josef Svatopluk Machar, Viktor Dyk, a František Gellner. Vystupovali tehdy proti maloměšťanské morálce a ukazovali na její pokrytectví a konvenci. Poválečná poezie se ale k satiře nedostala, jen básník Jiří Haussmann si zasloužil označení satirik.

Jaroslav Hašek

Jaroslav Hašek

Jaroslav Hašek

Jeden z naších spisovatelů známých doma i ve světě se zapsal do našich srdcí svým humoristickým románem Osudy dobrého vojáka Švejka ze světové války. Z postavy lidového vojáka, který vystupuje jako hlupák, se stává rozkladný živel válečné mašinérie právě tím, že doslovně plní rozkazy svých nadřízených. Tato kniha se stala brzy oblíbenou lidovou četbou. Dobová kritika odsuzovala toto dílo jako nemorální a vulgární. V průběhu doby se stálé více překládalo a bylo i dramatizováno. Nejznámější filmovou verzí se stal film režiséra Karla Steklého s vynikajícím hercem Rudolfem Hrušínským. Této postavě se však nevyhýbali ani animátoři. Jiří Trnka ve spolupráci s Josefem Ladou vytvořili o Švejkovi celovečerní loutkový film.

A postava Švejka dnes? Neustále má co říci. Stále se vedou dohady o to, zda to byl člověk, který bojuje proti vojenské mašinérii, nebo mazaný hlupák, či jen obraz světa malého českého člověka, který se snaží vzdorovat nesmyslnosti vojenského drilu a je hanbou českého národa pro své ulejváctví a zbabělost. Nebo ho lze považovat ze skutečně velkého hrdinu.

Karel Poláček

Karel Poláček

Karel Poláček

Jeden z naších největších meziválečných humoristů byl zavražděn nacisty v koncentračním táboře pro svůj židovský původ. Pocházel z Rychnova nad Kněžnou, odkud si přinesl dobrou znalost maloměšťáckého prostředí. Jeho hrdinové – úředníci, řemeslníci a obchodníci jsou zpodobňování ve své malosti a rádoby velikost. Nabízejí spisovateli možnost zobrazit svět malého českého člověka z humorné stránky, dost často v nich však najdeme i příměs tragiky i ostrost satiry. Poláčkovi se v jeho knihách podařilo proměnit banální příběh v příběh významný, nadčasový. K jeho nejznámějším dílům patří Muži v ofsajdu, Michelu a motocykl a Dům na předměstí. Posmrtně vyšel i lyrický humorně laděný dětský příběh ronovských kluků Bylo nás pět.

Osvobozené divadlo

Osvobozené divadlo nevzniklo záměrem, ale náhodou při setkání dvou hlavních protagonistů, Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Počátky jejich dialogu se zrodily ve chvíli, kdy při jednom z prvních představení Vest pocket revue spadlo cosi v zákulisí a bylo to potřeba opravit. Oba herci byli vystrčeni před oponu a měli za úkol bavit obecenstvo tak dlouho, dokud se nepodaří všechno opravit. Co však dělat a říkat? Samozřejmě něco, čemu by diváci rozuměli a co by jim bylo blízké. Ze studentské recese vznikl zvláštní druh jazykové a mimické hříčky, jež odhalovala skutečnou tvář své doby. Voskovec a Werich se ovšem snažili nedopustit, aby satirická tendence vystupovala přímo, aby apelovala pouze na mravní city, aby kárala a vychovávala. Vyvolávali smích bez komentáře a bez výkladu. A k tomu volili metodu komického „prozkoumání“ předmětu, zdánlivého bezpředmětného tlachání, ohledávání slov a ustálených rčení, plného bystrých postřehů a aktualit, jemuž se běžně říkalo psina, hlína, nebo vulgárně sranda.

Zdánlivě „nedůležitý“ humor Osvobozeného divadla stal tětivou luku, z něhož oba komikové vystřelovali jedovaté šípy nikoli proti jednotlivým nešvarům, ale v duchu „univerzální demystifikace hovadné skutečnosti“. Zdánlivá nevědomost klauna a jeho jakoby bezradné verbální „ohledávání terénu“ připomínalo navíc běžnou situaci malého člověka ztraceného v cizím a nepřátelském světě.

 

Voskovec a Werich

Voskovec a Werich

Moderní básnická asociace, která v době poetismu v básnictví slouží k znovuoživení rýmu a zvukové stránky slov, zde dostávala nový společenský obsah. Význam zábavné komické hry Vest pocket revue nespočíval tudíž jen ve vynalézání slovních hříček, ale v oživování původního konkrétního významu slov a myšlenek, jejichž smysl byl zašifrován a rozmělněn v žurnalistických frázích a řečnickém balastu.

Díky improvizaci a tzv. inspirovanému herectví V+W se divák účastnil „zázraku tvořivé akce“, dospíval k pocitu převahy nad pokřiveným světem. Počínaje hrou Caesar (1932) začaly hry obou herců pod tlakem vážné mezinárodní i domácí politické situace přerůstat v politickou satiru. Osel a stín, Kat a blázen, Rub a líc, Těžká Barbora a Pěst na oko odhalovaly absurditu světa hospodářské krize a lidské bídy, diktátorů a fanatismu. I oficiální protest německého velvyslance v tehdejším Československé republice proti narážkám na fašismus v Německu dokazuje jasnost a srozumitelnost her. Písně vzniklé ve spolupráci s Jaroslavem Ježkem se u nás staly nejrozšířenější moderní zpívanou poezií.


Válka

Druhá světová válka znamenala přerušení slibného rozvoje satiry. Humor byl řízen z nejvyšších míst, neboť bylo potřeba odpoutat obyvatelstvo od denního těžkého života. Ti, kdo dokázali svým posluchačům mnohé říci, byli nuceni odejít ze země nebo skončili v koncentračním táboře. Voskovec a Werich s Jaroslavem Ježkem odcházejí do Ameriky, ale už se jim nikdy nepodaří obnovit slávu Osvobozeného divadla, ani po válce, kdy se u nás změnila politická situace. Zanedlouho je opět nastolena diktatura, tentokrát komunistická.

Poválečná satira

Po roce 1945 se proto satiře a humoru daří ne vždy dobře. Možnost využívat tyto žánry se zlepšuje až v šedesátých letech s uvolněním politické situace. Poezie opouští vážná politická témata své doby a řada básníků se vrací k obyčejnému člověku a jeho světu. J. Kainar se dotýká světa maloměšťáka, J. Žáček píše básně s prvky černého humoru, parodie a recese. Nejvíce se žánr satiry rozvíjí v textech našich písničkářů (Kryl, Nohavica, Plíhal, Merta, Hutka, Nos, Paleček, Janík, Vodňanský, Skoumal, Burian, Dědeček aj.) Řada z nich začala být komunistickému režimu nepohodlná a musela opustit naši zem, někteří měli zakázáno na určitou dobu vystupovat.

Divadlo

Divadelní život na přelomu 50. a 60. let silně ovlivněn spontánním rozvojem malých autorských divadel, pro něž se zpočátku ujal ne zcela přesný název divadla malých forem, později se hovoří o studiových, experimentálních divadlech.

V celé republice vznikaly stovky poloprofesionálních i čistě amatérských skupin, které uváděly vesměs drobné scénické útvary, aforismy, epigramy, krátké povídky, literární i pohybové parodie, pantomimické etudy a to většinou s hudbou i písničkami. Všechna představení spojovala snaha co nejostřeji, nejpřesvědčivěji předvést obecenstvu vlastní pohled na svět, na své okolí i na sebe.

Počátky autorského divadla byly v letech 1957 – 1958 spojeny se jmény Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého, jde o tzv. text-appealy, později Vyskočil spolupracoval i s Václavem Havlem a v Redutě s Leošem Suchařípou.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr

Jiří Suchý a Jiří Šlitr

V roce 1959 založil Jiří Suchy Semafor (Sedm malých forem), na jehož prknech vystupovaly dvě autorské dvojice – s Jiřím Suchým působil Jiří Šlitr (později Jitka Molavcová) a s Miloslavem Šimkem působil Jiří Grossmann (později Luděk Sobota, Jiří Krampol a v politické satiře Zuzana Bubílková). Divadlo Semafor zpočátku vystupovalo proti budovatelskému patosu, prázdnotě velkých slov, frází i nafouklým společenským perspektivám. Cestu hledalo v tradici filmových grotesek, v poezii – poetismu a dadaismu, kabaretu, šantánu, revue, varieté. Ve svých prvních představách rehabilitovali celou řadu tzv. nízkých, okrajových, pokleslých literárních žánrů (např. kuplet, lyrický šanson). Základním principem výstavby dramatického a jevištního projevu byla montáž více či méně samostatných nebo jen volně spojených čísel – výstupu. K nejznámějším v tomto období patřil Jonáš a tingl – tangl s rázem kabaretním.

Ve výčtu studiových autorských divadel nemůže chybět Divadlo Járy Cimrmana, založené v Praze roku 1967. Koncepci divadla vytvořili Jiří Šebek, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a Karel Velebný. Podstatou je hledání stop působení smyšleného národního všeuměla a génia Járy Cimrmana a bádání nad jeho „odkazem“. Divadlo našlo velkou odezvu zejména v inscenaci Vyšetřování ztráty třídní knihy a Hospoda na mýtince. Vystoupení mívá dvě části, v první polovině probíhá seminář, kde je přečteno několik referátů na dané téma a druhou část tvořívá „géniova“ hra.

 

Divadlo Járy Cimrmana

Divadlo Járy Cimrmana

Neměli bychom zapomenout ani na další scény jako Husa na provázku v Brně, Studio Y, Ha-divadlo později Sklep nebo na osobnosti – Václava Havla, který je spojen s absurdním divadlem, na všestranného Boleslava Polívku či Miroslava Horníčka. Z prozaiků stojí za připomenutí Vladimír Škutina, Josef Škvorecký se svým Tankovým praporem a Pavel Kohout. Vedle satiry literární se můžeme setkat i s jinými podobami – kresleným humorem, vtipy atd.

 

Zdroje fotek: claris.vrana.cz, wikipedie.cz, czechfolks.cz, aaagames.wz.cz, jochcinka.blog.cz, radio.cz

 

Napsat komentář

Required fields are marked *.


− 2 = 2