Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

Rudolf II. a jeho kunstkomora

| Tři komentáře

Když roku 1576 Maxmilián zemřel, byl Rudolf již zcela schopný převzít císařské otěže.
Současně s přijetím císařské koruny se začal rozhodovat o přesídlení z Vídně do Prahy. Důvodem ani tak nebyla krása Prahy, jako klid, jenž císaři poskytoval.


portrét Rudolfa II. Habsburského

portrét Rudolfa II. Habsburského

Rudolf se svou nespolečenskou povahou chtěl být co nejdále od početného císařského dvora, své rodiny se kterou neudržoval příliš blízké vztahy a asi nejvíce chtěl být co nejdále od panovnických povinností. Ty se snažil plnit aspoň z úcty ke svému otci a rodu, prvních dvacet let své vlády. Vždy na něm ale bylo vidět, že tak koná s jistou nelibostí.

K samotnému přesídlení do Prahy došlo až v roce 1579. Toto přestěhování velice schvalovaly české stavy, neb v tom spatřovaly příležitost, jak císaře do značné míry ovlivňovat. A tak, když požádal stavy o zavedení speciálních daní na přestavbu Pražského Hradu, všichni velice rádi souhlasili.
V roce 1580 král velmi vážně onemocněl. V tamější době se nevědělo o jakou nemoc se jedná., my ji můžeme ale nazvat melancholií. Po překonání této choroby se Rudolf uzavřel ještě více do sebe.

Po přesídlení do Prahy poručil Rudolf, aby byla převezena i část vídeňské sbírky. O její základ se z renesančních panovníků postaral Maxmilián I., který byl velmi štědrým mecenášem umění. Mezi umělce, jež najímal patřil např. Albrecht Dürer. Následoval jej jeho vnuk Ferdinand I., ale již s menší zaníceností. Poté to byl Maxmilián II. Ten se staral spíše o architektonické zkrášlení Vídně. Ale pokud bychom měli zmínit alespoň jeden obor, který jej zajímal a má co dočinění s kunstkomorou, jistě by to byla botanika. Díky němu se ve sbírce nacházely vysušené mořské hvězdice, mušle a jiné podmořské rostliny.

Až s příchodem Rudolfa se sbírka opravdu rozrostla. Sběratelství nebylo v 16.století nikterak neobvyklou věcí. Ba dokonce to patřilo k výsadám šlechtických dvorů. Jak by se dnes řeklo, „bylo to v módě“. Rudolfova kunstkomora se však stala v Evropě tou největší a nejproslulejší. Ještě před tím, než mohl shromažďovat své sbírky, musel najít rozsáhlé prostory. Ty spatříval jen na Hradě. Ačkoliv byl Hrad přestavován již v době jeho nástupu na trůn, byly tyto nově vzniklé prostory určeny pro královskou rodinu. Takže teď bylo potřeba vybudovat místnosti čistě pro umístění sbírek.

 

Rudolf II uprostřed svých sbírek obklopen umělci a astrology té doby

Rudolf II uprostřed svých sbírek obklopen umělci a astrology té doby

Pro tento účel se rozhodl Rudolf přestavět severozápadní část hradního areálu. Přestavba byla svěřena doposud neznámým italským stavitelům Antoniovi Valentimu a Giovannimu Gargiollimu. Celá rekonstrukce probíhala v letech 1590-1600 a za její hladký průběh lze poděkovat speciálním daním od stavů. Novou úložnou pro sbírky se stala přední „kunstkomora“, která se nacházela v předním traktu, vedle Matematické věže. Jednalo se o tři místnosti, ve kterých byly předměty uloženy v truhlách a skříních. Chaos a nepříliš důstojné zacházení s předměty nebylo ničím neobvyklým.


Kolmo na střední trakt se vybudoval v prvním patře další sál pro sbírku, který získal název Obrazový sál, později Německý sál a nakonec Rudolfova galerie.
Dalším prostorem, jež vznikl původně pro umístění sbírky byl v západní části Nový sál ( dnes jej známe pod názvem Španělský sál). Do tohoto prostoru však za života Rudolfova sbírky umístěny nebyly, sloužily pouze společenskému účelu.
Společně se sbírkami z Vídně se do Prahy přestěhoval i jejich správce, Ottavio Strada. O jeho působení v tomto úřadě nelze říci mnoho dobrého.

Za jeho působnosti nedošlo ani k jedné inventarizaci předmětů, ve sbírce vládl chaos a to i přes to, že Strada byl podle sebe schopným archivářem a malířem ( dokonce se sám označoval za dvorního malíře). Nabízí se pak otázka, jak je možné, že takto nadaný člověk neměl ve sbírce žádný systém? I když přihlédneme-li k tomu, že Rudolfova „kunstkomora“ byla smíchána s „šackomorou“ ( císařská pokladna) a k tomu, že se sbírky stále neúnosným tempem rozšiřovaly, tak to nebyl jistě zdaleka snadný úkol. Každopádně o první inventarizaci se postaral po Stradově smrti ( roku 1607) jeho nástupce malíř Daniel Fröschel, který svůj inventář dokončil v roce 1611.
Rudolfova sbírka čítala mnoho exponátů z rozličných oborů umění i věd. Nejvýznamnější se nám dnes jistě jeví malířství.

Mnoho malířů podědil Rudolf po svém otci. Mezi ně patří Giuseppe Arcimboldo, povolaný na dvůr již za Ferdinanda I. Arcimboldo zde zaujímal místo portrétysty. Známá jsou jeho díla, kdy komponuje různé živé i neživé prvky dohromady a vytváří z nich portréty. Dobrým příkladem je obraz Rudolf II. jako Vertumnus , či alegorie Živlů a ročních dob. Tyto zajímavé nápady, jak ztvárnit něčí portrét velmi obdivoval Maxmilián II. Právě za jeho vlády vznikla Arcimboldova nejkrásnější díla. Maxmilián byl umělci tak příznivě nakloněný, že nejedenkráte jej žádal o radu. Stejným sympatiím, jako měl u Maxmiliána se těšil i u Rudolfa. Ten jej ihned po smrti svého otce zaměstnával různými úkoly. Mezi prvními nich bylo zhotovení Rudolfova portrétu při korunovaci. Jednou byl zachycen v koruně české a podruhé v koruně říšské. Tyto spíše rychlé skici, nežli propracovaný obraz sloužily jako předloha pro návrh mince, medaile či jiného oficiálního vyobrazení nového císaře.
Arcimboldo nebyl jednotvárným umělcem. Staral se také o královy průvody, slavnosti, divadelní hry ( vše po estetické stránce samozřejmě). Vynikl prý také jako stavitel hydraulických strojů, či našel způsob, jak zaznamenávat hudbu pomocí barev. Mimo tyto své aktivity byl i jedním z mnoha pověřených, jež sháněli pro císaře nová díla kteří přijímali slibné umělce do císařových služeb. V roce 1580 mu byl potvrzen šlechtický titul. I když byl tento malíř pro císaře tak nepostradatelný, přesto Arcimboldo nezůstal v Praze až do smrti. Když mu bylo šedesát let, požádal císaře o propuštění ze služeb a navrátil se do rodného Milána. I když jej císař propustil z Prahy, umínil si, že pro něj dále bude malovat v Miláně.

Tak tomu taky bylo až do Arcimboldovi smrti ( 1593). V této době vzniklo významné dílo pro císaře, již výše zmiňovaný Vertumnus.
Dalším velmi známým malířem byl Bartolomeus Spranger. Tento rodák z Antverp nejdříve působil ve Francii a Itálii, kde se stal dvorním malířem papeže Pia V., což mu bezesporu vyneslo slávu a ocenění. V Itálii ale nebyl šťastný, neb toužil po honosnějších a okázalejších pracích, než-li jen po miniaturách či nočních scénách. Když pak přišla nabídka z Vídně, dlouho neváhal a nabídku přijal. Takovému dílu, o jakém snil se určitě přiblížil obraz Zmrtvýchvstání, které namaloval ještě za Maxmiliána II. V Praze působil až od roku 1581 a o tři roky později se stal členem malostranského malířského cechu. Současně s příchodem do hlavní metropole začala vytvářet cyklus obrazů, které vycházely především z Ovidiových Proměn. Dobrými zástupci jsou obrazy Herkula, Dejaniry a kentaura Nessa ( viz. příloha), či Salmakis a Hermafrodítos.
Pro nás jsou asi nejdůležitější jeho malby světic, které vytvořil pro klášter benediktýnek u sv. Jiří na Pražském hradě. Ale stejně neméně lze opominut jedinou fresku, která se z Rudolfinské sbírky zachovala. Jde o Hermathenu. Tento obraz má spojovat Herma a moudrou Athénu jako alegorii moudrosti a výmluvnosti. Dnes lze tuto fresku spatřit v Bílé věži Pražského hradu, kde byla výzdobou císařské zbrojnice. Zajímavostí je, že právě tato freska je jedinou zachovanou v Evropě od tohoto génia.
V neposlední řadě vznikl cyklus, jenž má zachycovat různé historie ze života Venušina, nebo také epitaf zlatníka Müllera.
Je zcela jisté, že ne pouze Spranger byl celým autorem všech těchto obrazů. Mnoha z nich vznikala za pomoci jeho pracovníků, což je na některých dílech velice znatelné. Jediným případem, kde se Spranger nenechal zastupovat bylo, když měl vytvořit dílo pro císaře. Bartolomeus Spranger je asi jediným z cizích malířů, který zcela splynul s českým okolím. Prahu si zamiloval, snažil se mluvit česky a dokonce i svou závěť sepsal v tomto překrásném jazyce. Byl jistě jedním z nejtalentovanějších malířů, o kterém se říkalo, že jeho poslední dílo je vždy to nejkrásnější. Spranger během své pozdně manýristické umělecké dráhy změnil několikrát styl. Jednou změnil tvar siluet, pak zase ubral detailů, změnil barvy, či propůjčil postavám pleť podobnou oleji. Každopádně se jeho uměním nechalo inspirovat mnoho malířů z nastupující generace, především v Nizozemí. Spranger zemřel v Praze ve svém domě, který mu ke konci života sloužil i jako jeho dílna.
O něco méně známým je pak Hans Hoffmann, rodák z Norimberku. Ten se ve svých začátcích věnoval spíše kopiím, jež obkresloval od tak známých malířů, jakými byl třeba Albrecht Dürer. Sám si později začal uvědomovat, že kopie jej nikdy nemůžou uspokojit, ačkoliv tvrdil, že vidí „ Dürerovýma očima“. Sám se pak začal orientovat na malbu přírody- zvířat, hmyzu a rostlin. Svou inspirace hledal jak v přírodě samé, tak dokonce i ve sbírkách kunstkomory, kde byly mnohé druhy zvířat a Hoffmannovi už pak jen stačilo domalovat pozadí. Vrcholným dílem se pro něj stal asi Zajíc na pasece, který se ještě donedávna považoval za ztracený.
Obrazem, kde je zachycena lidské postava a vyjímá se tak jeho pozdní tvorbě je obraz Posmívání Kristu. V něm ale umělci spatřují opět imitaci Dürerovi tvorby. I když chyběla tomuto umělci značná část vlastní představivost, přesto byl u císaře díky svým přírodním malbám oblíben.
Dalším významným umělcem, jehož tvorbu si lze připsat k císařskému dvoru je stejně jako Spranger rodák z Antverp Joris Hoefnagel.

Do sbírky Rudolfa II. patřil i kodex Gigas

Do sbírky Rudolfa II. patřil i kodex Gigas

Tento malíř miniatur se od zatím již zmíněných umělců liší tím, že nikdy nepobýval dlouho v Praze. Usadil se spíše ve Frankfurtu a také ve Vídni. Nebyl moc dobrým malířem postav, jeho orientace směřovala spíše ke kresbám měst jako celkových kompozic. Nikdy nemaloval ulice, jelikož prý nedokázal dost dobře zachytit dění kolem sebe. Při svých cestách, jež mu umožňovala jeho bohatá rodina, zaznamenával různá města, okolí, místní kroje, slavnosti, či zvyky. Pro tyto svoje byl ideálním spolupracovníkem Brauna a Hogenberga, s nimiž polupracoval na topografickém díle Civitates Orbis Terrarum. Toto dílo bylo jakýmsi atlasem měst, které vzniklo v roce 1572.
Hoefnagel zachytil i několik tváří Prahy, dokonce se snažil umístit do popředí několik postav. Přesto je zde cítit jistá chladnost. nejvíce se proslavil nejspíše až díky svým miniaturám, které často spojoval se svým básnickým talentem, když tvořil různé alegorie. V sedmdesátých letech začal pracovat na rozsáhlém čtyřsvazkovým zoologickém kompendiu, čili příručce. Toto dílo je řazeno podle živlů do částí- Voda, Oheň, Země a Vzduch. Tuto knihu Čtyř živlů zakoupil Rudolf II., i když, což je neobvyklé vznikla z podnětu samotného umělce. Toto dílo se zachovalo dodnes v celkem dobrém stavu. Během let z něj však byly vyřezávány některé stránky, z nichž dvě jsou uloženy v Národní galerii v Praze.
Kromě toho namaloval také akvarelovými barvami na pergamenu výjevy květin, hmyzu a ovoce. Vše umělecky na ploše rozmístila většina z nich má představovat Venitas, neboli marnost lidského snažení a pomíjivost života.
V devadesátých letech došlo na císařském dvoře k velikým změnám. Přišli noví umělci, převážně figuristé, kteří do budoucna velmi silně ovlivnili Rudolfinské umění. Započalo to příchodem Dircka de Quade van Ravensteina v roce 1589. V brzké tvorbě tvořil Ravenstein spíše díla náboženská, jako např. Svatá Veronika s anděly nesoucí nástroje mučení Kristova. Jeho ztvárnění postav je známe hlavně tím, že mají vždy skoro stejný obličej. I když se Ravenstein zdokonaloval ve svých dílech, skutečného vzrůstu dosáhl až pod vlivem trojice Sprangera, Aachena a Heintze. Pod nimi totiž započal s kresbou na rozměrnějších plátnech. V roce 1603 tak vznikla Alegorie míru, spravedlnosti a blahobytu. K dalším význačným dílům patří Flétnistka, či Spící krásky. Maloval také zvířata, ale nikdy dalo by se říci se v tomto směru vyčleňoval nad průměr.
Mezi nejznámější malíře působící na dvoře Rudolfa II. patří jistě Hans von Aachen. K tomuto umělci se císař dostal prostřednictvím Giovanniho Bologni, neboť Aachen byl jeho portrétistou. Aachen ač maloval pro císaře, tak trvalo celkem dlouho, než se usadil v Praze. Tak se tomu stalo v roce 1596. Od mnoha umělců, jež přišli do Prahy se značně lišil tím, že přicestoval již jako zkušený malíř. Své zkušenosti nabral v pracích pro Francesca de Mediciho, Wittelsbachy, či Ffuggery. Působil také jako malíř pro jezuity v Il Gesú v Římě i v kostele sv. Michaela v Mnichově. Během tohoto působení uplatňoval Aachen v malbách silný kolorit a dalo by se říci, že až s příjezdem do Prahy se umírnil a i jeho postavy dostaly přirozený pohyb a ne tak strojený, jak tomu bylo předtím. Dobrým příkladem je kresba Minervy uvádějící Malířství k Appolónovi a Múzám. Na dvoře Rudolfa se uplatnil především jako portrétista a to nejen samotného císaře, ale i nejvýznamnějších zástupců dvora. Zhotovil také své dva autoportréty, kde je zobrazen se svou ženou. Velmi zvláštním dílem je obraz Smějící se sedláci. Od tvorby umělců, jež zobrazovali sedláky v rozjařeném a veselém pojetí, se je Aachen snaží zachytit jako vysmívající se divákovi, mající velmi obhroublé tváře a vyvolávající opovržení.
Nebylo možné, aby se při tak veliké koncentraci malířů, jací byli na Rudolfově dvoře, se nespojili a nevytvořili společnou prací alespoň jedno dílo. K takovému spojení došlo mezi Sprangerem, Heintzem, Vredemanem de Vreis a Aachenem. Jednalo se o oltářní obraz, který byl určen pro palácovou kapli. Spranger s Heintzemprovedli boční křídla, vnější stranu namaloval de Vreis a Aachen střední obraz se Zmrtvýchvstáním. Bohužel jediná část, kterou tvořil právě Aachen se nedochovala.
Od devadesátých let začal Aachen pracovat na řadě alegorií, kde oslavoval mír, vítězství nad Turky a nad všemi ostatními nepřáteli císaře. Je zcela jisté, že dílo zobrazující vítězství nad Turky si přímo objednal Rudolf II.
Aachen neznamenal na dvoře Rudolfa pouze malíře. Byl něčím mnohem více. Císař si jej oblíbil více než-li jiné a často s ním rozmlouval jako s důvěrníkem. Mimo cest, na které jezdil s účelem získávat nová díla, vyjížděl také za účely diplomatickými. Byl tedy jistě nepostradatelnou součástí císařského dvora.
Od ostatních umělců malířů se odlišovali Hans Vredeman de Vrais se synem Paulem. Tito umělci byli dalo by se říci potulnými. Vynikali mnoha schopnostmi, jakými byly zdobení honosných oblouků, dekorace interiérů či architektura. Pro Prahu vytvořili výzdobu stropu Španělského sálu. Mimo to vyzdobili stěny paláce takovými malbami, že zcela vytvářeli iluzorní představu exteriérů zahrad s fontánami a jinými objekty. V dalších prostorách vymalovali strop s Jupiterem, čtyřmi živly a dvanácti měsíci. Výjimečnými je zmiňuji i proto, že jakmile dokončili díla, jimiž byli pověřeni, ihned zase putovali dále. Nikde se vlastně nezdrželi dlouho.
Významným pro nás je také Pieter Stevens, jakožto první krajinář specialista. Malba krajin byla to, co Rudolf náramně oceňoval. A když přišel v roce 1594 Stevens do Prahy, byl císař velmi nadšen. A i když se dříve Stevens orientoval i na malby slavností, výhledu do krajin a antických ruin, nyní se zaměřil už jen čistě na krajiny. Známým obrazem je Krajina s můstkem. Specifické pro něj bylo, že kreslil také perem, jehož tahy jen slabě doplňoval tahy štětce. I když tento umělec ve svých malbách krajinu často a dost citelně idealizoval, přesto si ve sbírce našly svá přední místa.
Jako další malíře bych zmínila Corregia, Barocciho, krajináře Pietra Bruegiho, krajináře a portrétistu Gidia Sadelera, krajináře Roelanda Saveryho, miniaturistu Froschela a miniaturistu Jacoba Hoefnagela. Jsem si jistá, že to není ani zlomek z těch, co na dvoře působili. Jistě zde bylo i mnoho dalších, jež významně přispěli k formování Rudolfova malířského umění.
Sochařství:
K dalšímu umění, jež bylo hojně, leč ne už v tak veliké míře jako malířství, zastoupeno na dvoře císaře bylo sochařství. Tesalo, odlévalo a tvořilo se tu z různých materiálů. Hlavně byly zastoupeny sádra, vosk, polodrahokamy, pálená hlína a stříbro.
Stříbrné sošky odlévali dle vlastních forem Paulus van Vianen a Anton Schweinberger. O volnou plastiku z polodrahokamů se postaral Ottavio Miseroni. Reliéfy a trojrozměrná díla z pálené hlíny a vosku tvořili Abondiové.
Prvním sochařem, který více rozhýbal dění se kolem sochařství byl Adrian de Vreis. Ten působil nejdříve na dvoře Emanuela Savojského v Turíně. První zakázku pro Rudolfa dostal v roce 1593 a v roce 1601 se stal dvorním sochařem. Pro císaře vytvořil sochy, jimiž byly např. Herkules, což byla 2.5 metrová socha z bronzu. Dále sousoší Psýché a Merkur a Psýché. Byl také jedním z mála, jež vytvořili Rudolfovu bustu. Zabýval se také sochami koní, pro něž měl živé předlohy v královské jízdárně, jež patřila mezi ty nejlepší své doby.

Rudolf II. vlastnil několik portrétu Mony Lisi (dodnes se neví jestli mezi nimi byl originál)

Rudolf II. vlastnil několik portrétu Mony Lisi (dodnes se neví jestli mezi nimi byl originál)

Své místo si našlo také zlatnictví a ražba drahých kovů. Rudolf, jenž převzal některé zlatníky, jako ostatně mnoho jiných umělců po svém otci, nacházel ve zlatě obrovskou zálibu. K prvním zlatníkům patřili Zacharias Glockner, Erasmus Hornick a Georg Lencker. V dnešní době jsou identifikována bohužel jen díla Hornicka. Mimo ně Rudolf zaměstnával také Antona Schweinbergera, jehož signovaná nádoba se nachází dnes v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. je mu také přičítáno autorství poháru z rohu nosorožce, jehož víko je opatřeno podobiznou monstra.

Při výčtu známých zlatníků nesmíme opomenout ani na Pauluse van Vianena z Utrechtu. Vianen byl mistrem drobného reliéfu, zdobných medailonků, nádob a plaket s mytologickými, alegorickými a náboženskými výjevy. Z jeho tvorby lze dnes spatřit v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze cínovou plaketu se Zuzanou a starci, či Kadma s Hydrou.
Jan Wermeyen se zase zapsal mezi umělce svým návrhem na Rudolfovu korunu. Právě ta je považována za vrchol zlatnického umění na Rudolfově dvoře. Tato koruna představuje sloučení typu královské, svatováclavské a typem císařské koruny Maxmiliána I. Pokud jde o zdobnost, jistě na ní umělci nešetřili a jako spolupráce Aachena a Sprangera a dalších malířů, tady se také spojilo mnoho šikovných rukou, neb nelze, aby takové skvostné dílo bylo výtvorem jednoho řemeslného umění. Nebudu korunu popisovat, myslím její části, neb mi to přijde velice složité. Jen doplním, že ke koruně přibilo ještě žezlo a jablko, jako kompletní korunovační klenoty.
Mimo zlatníků se docela dobře uplatnili také medailisté. Dvorním medailistou byl Antonio a syn Alessandro Abondiové. Antonio působil již na dvoře Maxmiliána a za Rudolfa byl povýšen do šlechtického stavu. jak otec, tak syn vytvořili mnoho medailí členů habsburské rodiny. Mimo to navrhovaly taky podoby mincí, podle nichž se řídily mincovny např. ve Vídni, Praze, Jáchymově, Českých Budějovicích a mnoha dalších. Důkazem, že Antonio byl všestranným umělcem dokazuje jeho láska keroplastice, neboli tvorby z vosku.

Dále se na dvoře uplatnila i glyptika, což je řezba drahých kovů. Její zrod lze hledat v Itálii, v Miláně. Odtud se rozšířila právě díky umělcům i k nám, do Prahy. Řežbu těchto kovů uplatňovali především movití objednavatelé, jež si svými objednávkami kamejí, nádob a mozajek často nechávali finančně pouštět žilou. Nejen ale movití páni, ale i Rudolf projevoval veliký zájem o toto umění. Dobře jej lze vyjádřit úryvkem z knihy Gemmarum et lapidum historia od Alsema Boetima de Boodta ( Rudolfova vrchního lékaře): „ Císař je drahým kamenům nejen proto tak nakloněn, aby s jejich pomocí stupňoval vlastní majestát a důstojnost, a také aby v nich nazýral velikost a nevýslovnou moc Boha, který v tak malých tělískách sjednotil krásu celého světa a uzavřel v nich, jak se zdá síly všech ostatních věcí, aby měl jakýsi odlesk záře božství vždy zde před očima.“1
Děl, jež byla vytvořena v duchu glyptiky je opravdu nespočet. Lze jen dodat, že většina z nich je dnes uložena ve sbírkách Uměleckohistorického muzea ve Vídni. Mezi těmi nejcennějšími tam lze nalézt portrétní kameje Jacopa de Trezzo, kameje s mýtickými náměty od Michelangela, nebo kameje z dílen Giovanni Antonia a Alessandra Masnaga.
Mimo glyptiku se císař zajímal také o naleziště drahých surovin ve svém císařství. Proto vydal v roce 1598 tzv. „otevřený patent“, ve kterém nařizoval, aby se všechny handštajny a české drahokamy zasílaly české komoře.
Krom těchto umění se nacházelo na dvoře také hodinářství a mechanictví. Je zcela logické, že na výrobě hodin se nepodíleli jen hodináři, ale i mnozí jiní umělci, povětšinou tedy zlatníci. Dobrým úkazem jsou hodiny od Michaela Schnnebergera, kde byli zakomponováni do práce jak zlatníci, tak glyptikáři. Bylo využito křišťálů, českých granátů, jež detailně hodiny zdobily.
Mezi nejznámější osobnosti Pražského hradu a mimochodem také jedním z nejlépe placených byl Josr Burgi. Byl vynikajícím matematikem, astronomem, přírodovědcem, ale hlavně i mechanikem a hodinářem. Tohoto umělce zmiňuji hlavně proto, že jeho díla nebyla toliko zdobná, jako spíše praktická. I když je umělec sám nikdy nezdobil, vždy si trval na strohosti výzdoby.
Z dalších významných mechaniků a hodinářů by tu pak byli Erasmus Habermel, Georg Roll, či Christoph Margraf.
Kromě malířství, které považuji z Rudolfovy kunstkomory za nejznámější je zde ještě jeden obor a to alchymie. Díky Rudolfovi, jemuž se přezdívalo „kníže alchymistů“ se na dvoře rozvíjela alchymie velice příznivě. Císařova láska k takovýmto exaktním vědám způsobila, že častokrát přijímal do svých služeb podvodníky, jimiž byli například A. Scotta, či Eduard Kelley. Mimo nich zde ale působili i zasvěcenci jako třeba lékař Michael Maier, jehož dílo Atalanta fugiens patří k opravdovým klenotům alchymie. Dále tu byli třeba přírodovědec John Dee, který patřil v té době k těm nejznalejším alchymie. Sepsal také alch. rukopis tzv. Rukopis oxfordských alchymistů, který by se měl dnes v totožném opise nacházet v knihovně v Kasselu. Dále je tu polský alchymista Sendivogius, kterému se pak prý povedla v Praze přeměna olova ve zlato. Dee a jiní alchymisté působili mimo císařův dvůr ještě ve službách Viléma z Rožmberka, který dal v Českém Krumlově, Prachaticích a Třeboni zřídit alchymistické laboratoře.
Krom alchymistů zde našli uplatnění i astronomové. Asi nejznámějším z nic byl Tyge Ottesen Brahe ( Tycho de Brahe). Tento potomek šlechtického dánského rodu studoval nejprve filosofii a rétoriku a až později se pustil do alchymie a astronomie. Díky dostatku financí, jež zdědil po své rodině mohl cestovat po celé Evropě a získávat zkušenosti. po návratu do rodného Dánska se nechal najmout do služeb krále Fridricha II. S tímto panovníkem se ale nepohodl, a tak přešel roku 1599 do služeb císaře Rudolfa. Zde se proslavil asi nejvíce svou teorií o postavení planet, při čemž tento systém lze velice dobře pochopit z filmu Císařův pekař a pekařův císař od Martina Friče.
Jak je vidno, Rudolfova sbírka byla opravdu skvostná. Proč ale stavím tuto větu do préteritu?Je to tím, že se bohužel sbírka do

Rudolf II. u svého archiváře Strady

Rudolf II. u svého archiváře Strady

dnešních dob nezachovala a to z několika důvodů. Tím, který asi nejméně napomohl rozpadu sbírek, leč přeci bylo postupné rozkrádání klenotů a vzácných předmětů přímo z řad komorníků, které se hojně rozrostlo po roce 1600. Velmi známou se stala aféra s Jeronýmem Makovským, který ač mu nikdy nebyla prokázána vina si odseděl ve vězení šestnáct let. O něco lépe dopadl jeho nástupce Filip Lang, kterému ač bylo položeno 441 přímých otázek, jak se dobral k tak velikému majetku nikdy nebyla prokázána vina.
K mnohem většímu rozkrádání sbírek došlo ale až po císařově smrti.Jakmile přicestoval král Matyáš na Pražský hrad, prvním z jeho nařízení bylo, aby byl zainventarizován všechen Rudolfův majetek. Tímto úkolem byli pověřeni Oldřich Desiderio Pruskovský, Adamovi mladšímu z Valdštejna a císařskému radovi Janu Barvitiovi. Majetek, převážně tedy z Rudolfovy pokladnice. Výsledek jejich zkoumání byl „že se na samých dukátích pozůstalo po něm čtyřimecítma centýřů zlata, šedesáte centýřů stříbra, nepojímaje se v to nádobí stříbrného, rozmanitého, drahého kamení a jiných kupodivu vzácných věcí, takže ten celý poklad byl šacován za sedmnácte milionů zlatých…“1 Je zřejmé, že i když projevoval Matyáš jistou přízeň k umění, v tomto případě se dozajista zajímal spíše jen o movité věci. Dozajista si přivlastnil všechny zlaté a stříbrné mince, i kusy drahých kovů. V Habsburské rodině bylo zvykem se o pozůstalý majetek dělit s rodinou, jak to udělal i Rudolf II., když se stal císařem. Šlo především o dělbu šperků. Ty se Matyáš rozhodl rozdělit, aby si tím nepobouřil zbylou část rodiny. Zde lze tedy spatřovat první větší rozpad sbírky. V roce 1613 došlo k rozdělení například obrazové sbírky Rudolfovi, která v době jeho smrti čítala přes tři tisíce obrazů. Obrazy se rozdělily mezi Matyášova bratra Albrechta, který získal 115 obrazů, jež odvezl do Bruselu a poté rozprodal. Další část připadla arciknížeti Maxmiliánovi, který jej postupně také rozprodal, či věnoval jako dar různým vídeňským rodinám. Za nějaký čas se část této sbírky navrátila klikatými cestami opět do Prahy, leč jen na chvíli. Některé z těchto děl se totiž objevily na počátku 17.století v Londýně ve sbírce vévody z Buckinghamu, odkud se v roce 1648 vydražily a připadly novému majiteli, který jej převezl do Antverp. On něj je pak zakoupil arcivévoda Leopold Vilém pro císaře Ferdinanda III. jako náhradu za obrazy, jež mezitím byly ukradeny Švédy.
Tak byly obrazy rozděleny mezi tři nové vlastníky. Matyáš také nepřišel zkrátka. Obrazy, které si ponechal nechal převézt do Vídně a dnes se ve vídeňském muzeu nachází 30 až 40 obrazů z této sbírky.
O další bolestný rozpad sbírky se postarali paradoxně čeští stavové. V roce 1619, před tím, než zbavili Ferdinanda II. českého trůnu, se rozhodli, že ve prospěch povstání rozprodají část sbírky, především tedy díla z drahých kovů, aby tak mohli získanými penězi uhradit výdaje vojska. Nejprve bylo ale potřeba provést inventarizaci ( druhou v pořadí, která byla provedena) předmětů, aby se vůbec vědělo, co prodat. Tento inventář se nám zachoval až dodnes. Je proto nasnadě uvést celkovou cenu odhadnutých věcí. Ta činila 543 849 českých kop ( 1 087 698 zlatých rýnských). Zdá se mi až komické prohlášení, které učinil Václav Vilém z Roupova, podle nějž „ se v kunstkomoře nebo pokladnici královské nacházejí a zbytečné jsou“2 ( sbírkové předměty). Jak malý krůček stačí k tomu, aby se z myšlenky, jež se postarala o lesk Prahy, stala zbytečnost. Aby ale nebyl zcela pobouřel český lid a páni, bylo
po prodání značné části sbírky oznámeno, že „ pro kratochvíle krále budoucího a mysli jeho obveselení“1.. zbylo pokladů ještě dost. A aby toho nebylo málo, je téměř jisté, že při
stavovské inventarizaci si sami někteří šlechtici odebrali něco „mimo“ do svého majetku.
Poklady se využívaly také jako úplatné dary. Dobrým příkladem je turecký stan, jež byl povstalci darován knížeti Kristiánu z Anhaltu.
Když v roce 1619 přijel do Prahy nový král Fridrich Falcký, převzal i správu nad sbírkou. na rozdíl od stavů se ale nikdy neodhodlal na díla vztáhnout ruku.
Po bitvě na Bílé hoře se o sbírky aktivněji začal zajímat kníže Karel z Lichtenštejna. Ten dal v roce 1621 sepsat nový, v řadě třetí, inventář. jakmile byl hotov, požádal Vídeň o povolení rozprodání těch částí sbírky, jež se mu zdáli „zbytečné“. povolení samozřejmě dostal, a tak se vytratila další část pokladu.
Ta část ze sbírky, která zbyla byla postupně odvážena do Vídně, nebo v Praze rozkrádána, nebo prodávána. Stále však její obsah nebyl natolik malý, aby byl opominut.
Jistě na něj neopomenuly Švédové při svém rabování v letech 1631-1632. Nejbolestivější ránu zasadil ale švédský generál J.K. Königsmark, jež se v noci 25. července 1648 zmocnil Hradčan s Hradem a Malé strany. Zbytek sbírky si tak rozebrali švédští důstojníci a vojáci. Uloupená díla byla odvážena doslova po vozech. Asi největší část byla darována královně Kristině, která ji vzápětí rozprodala. tak se díla dostala do mnohých koutů světa a již není téměř možné ji sestavit do původní podoby. Hlavně se nenašla osobnost, která by se o to pokusila. Nebylo také důvodu, neb s úpadkem manýrismu upadl i trend kunstkomor, a tak by bylo honění se za poklady Rudolfa II. zbytečné. I když by se dnes našel někdo, kdo by se o to pokusil, pravděpodobnost, že nalezne alespoň 30% ze všech předmětů je téměř mizivá.
Pokládám za velikou tragédii osud celé sbírky. I když Praze konkurovala svými sbírkami taková města jako Milán, či Benátky, přesto si zachovala srdce Evropy prvořadé postavení. A je velmi žalostné, že se o rozpad tak velkolepého díla postarali i české stavy, neb ty v první řadě měly takovýto poklad ochraňovat a popřípadě i rozmnožovat.

 

 

zdroje obrázků: metro.cz, simonak.eu, wikipedie.cz, infofila.cz

3 Comments

  1. V kterési publikaci o pražském hradě jsem četl,že poslední zbytky Rudolfovy sbírky byly jako nepotřebné haraburdí vyhozeny do navážky při stavbě nynějšího
    pevného „Prašného mostu“ stavěného na místě stávajícího.(snad spouštěcího).

  2. Pingback: Koruna Rudolfa II. a temně modrý safír | Užité umění na raně novověkých panovnických dvorech

  3. Pingback: Rudolf II. ve Španělsku

Napsat komentář

Required fields are marked *.


4 − = 3