Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

Přemyslovci, počátky českého státu (9. – 11. století)

| Dva komentáře

První Slované, kteří přišli na naše území v 5. – 6. století, byly z východní Evropy. Zdejší zem byla osídlená Germány, kteří zde žili již od změny letopočtu. Slované získali převahu, původní obyvatelstvo buď odešlo, nebo splynulo s nově příchozími.

rodový erb Přemyslovců

rodový erb Přemyslovců

V nejstarší české kroniky od děkana pražské kapituly Kosmy se vypráví o praotci Čechovi, o knížeti Krokovi, o jeho moudrých dcerách Libuši, Tetě a Kazi. Objevují se zde i jména historicky potvrzených předchůdců Přemyslovců, jedná se o bájného Přemysla Oráče, Nezamysla, Vojena, Vnislava, Křesomysla a Hostivíta.

Přemyslovci se postupně zmocňovali sousedních území buď mírovou cestou, ale ještě častěji válečnou. Nejznámější válkou tohoto období je lucká válka, která je zaznamenána pouze v pověstech. Důležitými opěrnými body v tomto období byla hradiště. K nejznámějším patřily Budeč, Libušín, Tetín a Levý Hradec, na kterém sídlili Přemyslovci. Toto hradiště bylo v druhé polovině 9. století významným centrem. Nacházelo se vysoko nad Vltavou na sever od Prahy. Do dnešní doby se z něho zachovalo málo, nejhonosnější budovou byla rotunda sv. Klimenta založená Bořivojem. Po přesídlení Přemyslovců jižněji (do Prahy) hradiště ztratilo na významu.


Prvním skutečně historickým Přemyslovským knížetem, u něhož známe jméno, je Bořivoj. Na našem území vládl na konci 9. století v době, kdy vládce Velké Moravy Svatopluk připojil Čechy ke svému panství. Tehdy Bořivoj se svou manželkou Ludmilou přijali na Moravě od arcibiskupa Metoděje křest a tím vyjádřili svou podřízenost sousednímu státu. Přesné datum této události neznáme, pravděpodobně se uskutečnila kolem roku 880. Bořivoj po návratu musel o své knížectví bojovat, neboť došlo ke vzpouře proti němu. Své postavení upevnil až po zásahu Svatopluka. Po Bořivojově smrti nastoupil na knížecí stolec jeho syn Spytihněv, poté kníže Vratislav, který se proslavil založením kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Po smrti Vratislava nastupuje na knížecí stolec jeho, v té době ještě velmi mladý syn Václav.

Svatý Václav

Obraz života a charakteru knížete Václava je dnes vnímán zprostředkovaně informacemi z legend, které Václavovi přisoudily mnoho zázraků, pod nimiž se skutečnost ztrácí.
Co vlastně o něm víme? Ještě za života Vratislava byl dán na výchovu ke své babičce Ludmile, u níž se blíže seznámil s křesťanskou věroukou. Naučil se dobře číst a psát což bylo na jeho dobu dosti výjimečné. Výchova probíhala v Budči, kde se zřejmě nacházela i škola. Po smrti Vratislava roku 921 vládla za nezletilého Václava jeho matka Drahomíra, která nechala zavraždit Ludmilu (vražda pravděpodobně souvisela se soupeřením o moc ve státě). Kdy nastoupil mladý kníže na stolec, se přesně neví (pravděpodobně roku 922). Jisté je, že roku 924 nechal už jako vladař přenést ostatky sv. Ludmily do Prahy. Svou matku vyhnal z Prahy a vykázal ji na Budeč, časem se smířili a Drahomíra se mohla vrátit do Prahy, ale do politiky Václava už nezasahovala. I se svým bratrem žil zřejmě ve shodě, neboť mu povolil vystavět pevný hrad ve Staré Boleslavi.

Na Václava se nemůžeme v žádném případě dívat jako na slabého a bojácného panovníka. Důkazem tohoto tvrzení může být i souboj

zavraždění sv. Václava

zavraždění sv. Václava

s kouřimským knížetem, při němž se v zájmu ušetření lidských životů rozhodl bojovat sám na život a na smrt. Po antropologickém průzkumu jeho ostatků bylo také dokázáno, že měl na hlavě zahojenou sečnou ránu po nějakém boji. Václav udržoval dobré vztahy se sousedním saským panovníkem Jindřichem I. Ptáčníkem, který si na Čechách vynutil „poplatek za mír“. Velikost tohoto poplatku není přesně známá, avšak historici minulého století určili sumu v hodnotě 120 volů a 500 hříven stříbra (asi 125kg). Nově založenou rotundu na Pražském hradě zasvětil saskému patronovi sv. Vítu. Přesné datum smrti je taky neznámé, ví se jenom den i měsíc, ale rok ne. Václav byl pozván svým bratrem Boleslavem na křtiny syna do Boleslavi, kde byl druhý den ráno po hostině u dveří kostela zavražděn. Proto bývá na obrazech často zobrazován, jak se drží klepadla kostelních dveří. A rok jeho smrti? Vědci se shodli na dvou datech 929 a 935. V současné době se přiklání k roku 935. Povýšením Václava mezi světce získala vládnoucí dynastie Přemyslovců nad všemi rody převahu.

Byl Boleslav I. pouze vrahem svého bratra?

Boleslav I. zvaný Ukrutný (přízvisko mu bylo dáno v církevních pramenech za smrt Václava) bývá znám spíše jako strůjce smrti svého bratra, ale méně víme o jeho zásluhách o upevnění postavení Čechů ve středoevropské politice. Po nástupu na knížecí stolec a po smrti Jindřicha Ptáčníka se pokusil omezit vliv říše u nás. Svou válečnou zdatnost prokázal během dalších čtrnáctí let v bojích s císařem Otou I. Po vyčerpávajících bojích nakonec uzavřel roku 950 mír. Na jihozápad od Čech po v Podunají byli usídlení Maďaři, jejichž výboje směřovaly stále na západ. V té době hodně ohrožovali jižní Německo, Lotrinsko, jižní Francii i Itálii. V roce 955 zaútočili v silném počtu na území Bavor. Plenili zem a pokoušeli se dobýt Augšpurk. Proti nim se postavil Ota I., vydatná pomoc přišla i z Čech v čele s Boleslavem I. Císař spojence radostně uvítal. Maďaři byli na řece Lechu poraženi a v dalších letech už útok neopakovali.

Za vlády Boleslava I. došlo k připojení Moravy a Krakovska k českému státu. Čechy se povznesly i hospodářsky, Boleslav nechal v Praze razit první doložené mince (stříbrné denáry). Na sklonku života usiloval o zřízení českého biskupství, neboť si uvědomil na řezenské církevní diecézi. Proto jednal s papežem o zřízení této instituce na území Čech, ale výsledky jeho jednání byly přisouzeny jeho synovi a nástupci – Boleslavu II.

Boleslav II.

Boleslav II.

Boleslav II.

„…muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených…“ těmito slovy charakterizoval Boleslava II. kronikář Kosmas. Boleslav II. nastoupil na knížecí stolec v roce 972. Země hospodářsky prosperovala, vládl zde mír a s říší panovaly přátelské vztahy. Řím konečně souhlasil se založením pražského biskupství, jehož prvním biskupem se stal Sas Dětmar, který dobře znal slovanský jazyk. Papež povolil i založení prvního kláštera v Čechách – benediktýnského ženského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, první abatyší se stala Přemyslovna Mlada.

Praha se stala centrem českého knížectví. O tom, jak vypadala, se dovídáme od arabského kupce Ibrahíma ibn Jákúba – zvídavého člověka, dobrého pozorovatele a výborného vypravěče. O svých dojmech napsal cestopis, ve kterém píše: „Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu…“. Vědci dlouho nechtěli věřit tomuto tvrzení, neboť v té době se hlavně stavělo ze dřeva. Pravděpodobně zde Ibrahím mluví o Pražském hradě, kde se při výstavbě budov používala bíla opuka. Ale i na Starém Městě byly nalezeny základy kamenných domů. Další slova v cestopise potvrzují, že zdejší tržiště bylo dosti známé v obchodním světě. „Přicházející sem z města Krakova Rusové a Slované se zbožím. A ti z kraje Turků muslimové, židé a Turci. Ti vyvážejí od nich otroky, cín a různé kožešiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobovanější v potravinách. Ve městě Frága se vyrábějí sedla, uzdy, tlustí štíty…“.

Svatý Vojtěch a vyvraždění Slavníkovců

Vojtěch patří k nejvýznamnějším osobám české kultury a politiky v 10. století. Patřil svým původem do slavného rodu Slavníkovců. Jeho rodiče, otec Slavník a matka Střezislava z rodu Přemyslovců  – ho jako malého chlapce zaslíbili Bohu. Byl poslán do Magdeburku, kde získal výborné vzdělání. Po návratu do Čech byl Vojtěch roku 982 – po smrti biskupa Dětmara byl zvolen biskupem. Boleslav II. chtěl pravděpodobně touto volbou uspokojit mocný rod Slavníkovců, které měl své panství ve východních Čechách a sídlil na Libici. Bohužel v té době v čele rodu nestojí smířlivější Slavník, ale jeho syn Soběslav.

Vojtěch po nástupu na biskupský stolec požadoval vnitřní víru, proto vystupoval velmi ostře proti pohanským přežitkům, obchodu

Svatý Vojtěch hájící cizoložnici

Svatý Vojtěch hájící cizoložnici

s křesťanskými otroky, zavrhoval i kněžská manželství. Bylo těžké prosazovat tyto požadavky, neboť stará pohanská víra zde měla silné kořeny, proto Vojtěch narazil na silný odpor nejen u knížete, ale i v řadách církve. Roku 988 se rozhodla opustit Čechy a odejít do Itálie (klášter Monte Cassino). Tehdejší Evropa stála na straně Vojtěcha, proto Boleslav II. požádal biskupa, aby se vrátil. Vojtěch při návratu založil nový mužský benediktinský klášter v Břevnově. Po skvělém uvítání se brzy opětně objevily spory, ty vyvrcholily ve chvíli, kdy před Vojtěchovýma očima byl porušen chrámový azyl. Vojtěch znovu odchází do Říma. Cestou se dovídá o tragédii svého rodu.

Roku 955 dochází k přepadení Libice (sídlo Slavníkovců). Všichni přítomní, včetně žen i malých dětí, jsou vyvraždění a sídlo pobořeno. Kosmas tuto tragickou událost komentuje těmito slovy: „…ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci…stáli při slavné mši svaté, slavíce svaté. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví skropili a obtížení krvavým lupem a krutou kořisti vesele se vrátili domů…“. Kdo zavinil tak dramatický konec Slavníkovců? Do jaké míry se na něm podílel rod Vršovců? Právě jim se tento čin přičítá. V době, kdy tento akt pomsty vykonali, ještě netušili, že je čeká stejný osud. Co věděli o této akci Vršovců Přemyslovci? Uskutečnilo se vše s jejich tajným souhlasem, nebo nic nevěděli?  Druhá eventualita je méně pravděpodobná. V každém případě víme, že tímto činem se Přemyslovci stali jedinými pány Čech a datum 28. září bývá považováno za počátek našeho státu.

Vojtěch se nechtěl vrátit zpět do Čech, i když byl přesvědčován mohučským arcibiskupem Wiligisem. Setkal se s císařem Otou III., s kterým si rozuměl. Vykonal pouť do Francie, pak se vydal do Polska k Boleslavu Chrabrému (syn polského knížete Měška a dcery Boleslava I. Doubravky), sem přišli i jeho bratři, kteří nebyli na Libici, když došlo k vyvraždění Slavníkovců. Bylo to smutné setkání. Zde začal Vojtěch také vážně uvažovat o návratu do Čech, nejdříve však chtěl uskutečnit misijní cestu mezi pohanské Prusy. Při jednom setkání s pohany však našel mučednickou smrt. Tělo Vojtěcha pak vykoupil zlatem Boleslav Chrabrý, převezl ho do Hnězdna (hlavní sídlo Polska), a nechal ho slavnostně pohřbít. Vojtěch byl osobností evropského formátu, brzy byl blahoslaven a poté prohlášen za světce, stal se patronem polské církve, která v té době získala arcibiskupství. Jeho tělo bylo později, v době výpravy Břetislava I. do Polska odvezeno z Hnězdna a uloženo v Praze na Hradě. Jeho ostatky se nachází v chrámu svatého Víta v zadní části hlavního oltáře. Boleslav II. svého slavného současníka přežil o dva roky, umírá roku 999.

Doba svárů a zmatků

Po smrti přemyslovské princezny Doubravky, manželky polského knížete Měška, se vztahy mezi Polskem a Čechami zhoršily, ještě hůře bylo po smrti Boleslava II. Tehdy nastalo soupeření mezi jeho syny, toho využil Boleslav Chrabrý a zmocnil se nejen Krakovska a Moravy, ale načas i samotných Čech.

Boleslav III. (syn Boleslava II.) se po nástupu na stolec nejdříve pokusil zbavit svých dvou mladších bratrů (Jaromíra nechal vykleštit a Oldřicha se pokusil zavraždit). Osud stál na straně bratrů a společně s matkou se jim podařilo utéci. Po povstání Vršovců prchá Boleslav III., zvaný také Ryšavý, ze země do Polska. Zde byl nakonec oslepen a opuštěn umírá. Nyní se Čech zmocnil Boleslav Chrabrý, na trůn dosadil Vladivoje, o němž se v kronikách píše, že se upil k smrti. Po jeho roční vládě byl za pomoci krále Jindřicha II. na přemyslovský stolec dosazen Jaromír, který z vděčnosti za titul českého knížete často pomáhal Jindřichovi při válečných výpravách. Čechům se Jaromírova častá přítomnost u krále nelíbila, a proto došlo k povstání, do jehož čela se postavil Oldřich. Roku 1012 se stává českým knížetem, podařilo se mu upevnit český stát a dobýt zpět Moravu, která se už navždy stala součásti českého státu.

V té době je Jaromír v dalekém Utrechtu v žaláři, kam ho dal uvěznit Jindřich II., který potvrdil knížectví Oldřichovi. V té době se Přemyslovci báli, že jejich rod vymře. Jaromír mít děti nemohl a Oldřich byl zatím bezdětný. Naštěstí k tomu prý nedošlo jen díky jedné události. Když se Oldřich vracel z lovu a spatřil krásnou Boženu, jak pere prádlo u studánky, zahořel k ní tak hlubokou láskou, že ji pojal za ženu (staré manželství, ale nerozvázal). Z nového sňatku se mu narodil syn Břetislav a jen díky tomu Přemyslovci nevymřeli.

Roku 1033 odmítl Oldřich pomoci králi Konrádu II. při tažení do Polska, ten se rozčílil a svěřil vládu v Čechách Jaromírovi a na Moravě Břetislavovi. Jakmile se však Oldřich vrátil zpět, Jaromíra zajal a oslepil a Břetislav před rozzuřeným otcem uprchl do ciziny. Oldřich pak tvrdě obnovil svou vládu a tím zmařil Konrádovi plány na oslabení přemyslovských Čech. Jeho vláda pak už byla velmi krátká, umírá roku 1035. Tehdy se polo-zmrzačený Jaromír opět ujímá vlády, cítil ale, že už nemá mnoho sil a předává vládu svému synovci Břetislavovi. To však Jaromírovi život nezachránilo. Následujícího roku se stal terčem pomsty Vršovců. Kosmas přímo píše: „….když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních….“.

Český Achilles

Takto byl přezdíván nemanželský syn Oldřicha a Boženy-Břetislav. Patřil k naším nejlepším válečníkům a nejprozíravějším panovníkům. Své zkušenosti získával už v době spravování Moravy (ještě za života svého otce). Dobře věděl, že vůči říši nemůže vést žádnou kolísavou politiku jako jeho otec. Svědčí o tom už výběr manželky. Manželství s Jitkou Barbenberskou bylo velmi plodné a spokojení, i když posléze začalo být opravdu dramatické. Svůj nástup na knížecí trůn si nechal potvrdit od římského krále Konráda.

Roku 1039 se rozhodl Břetislav uskutečnit výpravu do Polska, aby odčinil příkoří Přemyslovců v době, kdy se Čech zmocnil Boleslav Chrabrý. Dobyl Krakov, kde získal ohromnou kořist. V tažení pak pokračoval směrem na Poznaň a nakonec úspěšně dobyl Hnězdno. V té době vláda v Polsku byla značně oslabená. V Hnězdně ukořistil ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a dalších mučedníků. Zde nad hrobem sv. Vojtěcha vydává také tzv. Hnězdenské dekrety, v nichž se se všemi přítomnými zavazuje dodržovat v Čechách svátost manželskou (v té době se u nás ještě vyskytuje mnohoženství), stíhat vraždy, potírat opilství v krčmách, zachovávat církevní předpisy o zákazu práce v neděli a svátcích, pochovávat mrtvé ve svěcené půdě na hřbitovech.

Břetislav I. nesoucí ostatky sv. Vojtěcha

Břetislav I. nesoucí ostatky sv. Vojtěcha

V Polsku se nechtěli s Břetislavovým tažením smířit, a proto poslali stížnost papeži. Výbojná politika českého knížete se nelíbila ani římskému králi Jindřichu III., který se proto rozhodl, že českého knížete pokoří v bitvě. Pevně věřil, že vyhraje. Hned v létě roku 1040 vytáhl s velkou výpravou dvěma proudy do Čech. Břetislav nejdříve na jihu u Brůdku (u Domažlic) porazil samotného Jindřicha III. a zajal mnoho říšských hrabat. Pak se rychle obrátil na sever a zahnal i míšeňského markraběte Ekkerharta, kterému umožnil proniknout do Čech správce hradu Bílina (za to byl později oslepen a usmrcen). Následující rok byl Jindřich III. při tažení do Čech mnohem opatrnější a obezřetnější, obešel hraniční záseky, poplenil zem a oblehl Břetislava v Praze. Břetislav zvažoval svou situaci a se mu podrobil. Jindřich III. na oplátku souhlasil s jeho vládou v Čechách, Moravě a Slezsku. Ještě před blížící se smrtí český kníže rozhodl upravit nástupnický řád tzv. seniorát. Na stolec měl vždy nastupovat nejstarší, nejmoudřejší a nejzkušenější z rodu. Bohužel ne vždy to bylo dodržováno.

V pozdějších dobách docházelo uvnitř přemyslovského rodu k bojům právě kvůli nástupnickému řádu. Během 9. – 11. století došlo v Čechách ke vzniku pevného státního útvaru, v jehož čele stála knížata podporovaná církvi a pomalu se rodící šlechtou.

 

Zdroje:
LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872–972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha : Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.

LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců II. Léta krize a obnovy 972–1012. Od Boleslava II. po Jaromíra. Praha : Libri, 2007. 271 s. ISBN 978-80-7277-231-5.

LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců III. Správa a obrana země (1012–1055). Od Oldřicha po Břetislava I. Praha : Libri, 2008. 282 s. ISBN 978-80-7277-365-7.

 

 

 

zdroje obrázků: geocaching.com, panovnici-evropy.estranky.cz, moraviamagna.cz, wikipedie.cz

2 Comments

  1. První Slované, kteří přišli na naše území v 5. – 6. století, byly z východní Evropy. Vážení, pokud chcete vykládat českou historii, odstraňte si, prosím, hrubku v první větě článku.

  2. nuda

Napsat komentář

Required fields are marked *.


7 − 2 =