Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

Mendl Bedřich

| Dva komentáře


* 29.8.1892 Břežany u Českého Brodu
X 28.9.1940 Praha
Historik

Ve vývoji českého dějepisectví není příliš mnoho osobností, které by vzbuzovaly svým životem a dílem takovou úctu jako Bedřich Mendl, přičemž žil v době naplněné válkami a revolucemi, hospodářskými krizemi a vzestupy. S velikou odvahou a pílí se věnoval oboru, který stál ve stínu politických a kulturních dějin a stranou zájmu školených historiků.

Léta dětství, mládí a studia (1892 – 1916)


Kniha O Bedřichovi Mendlovi

Kniha O Bedřichovi Mendlovi

Bedřich Mendl se narodil 29. srpna 1892 v Břežanech u Českého Brodu. Jeho otec, Antonín Mendl, byl nájemcem dvora knížete Lichtensteina, matka Marie, rozená Krásová, pocházela z blízké obce Škvorec, ale vyrůstala v Maďarsku, kde její otec roku 1854 získal šlechtický statek. Bedřich byl nejmladším z velkého počtu dětí, z nichž se vedle něj dožily dospělosti jen dvě o mnoho let starší sestry.
Po těžkém úraze, který ohrozil zrak malého Bedřicha a vyžádal si roční pobyt v zatemnělé místnosti, byla péče o něj svěřena české pečovatelce, která mu kromě pohádek předčítala i Staré pověsti české od Aloise Jiráska a poté i historickou literaturu.


Právě tento úraz měl paradoxně hlavní podíl na faktu, že se Bedřich Mendl v budoucnosti rozhodl pro dráhu českého historika. Kromě vyléčeného zraku se totiž objevila ta skutečnost, že zesíleným vlivem českého prostředí Mendl jako jediný z celé rodiny začal cítit a vystupovat česky. Rodina Antonína Mendla byla židovská a ve vzájemném styku užívala němčinu.  Je proto zajímavé, že tuto změnu plně respektovala. Další radikální změnu přineslo onemocnění otce, kdy se celá rodina natrvalo odstěhovala do Prahy a zde Antonín Mendl v roce 1903 zemřel. I po smrti otce žil Bedřich Mendl s matkou poklidný a hmotně dobře zajištěný život.
Po absolvování základní školy nastoupil na gymnázium v Žitné ulici, které v roce 1911 ukončil s vyznamenáním. V tomtéž roce byl zapsán jako řádný posluchač Filozofické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze ve studijním oboru dějepis – zeměpis. Tou dobou na fakultě působil výkvět české historiografie, a tak mohl Mendl navštěvovat semináře a přednášky takových osobností jako byli např. profesoři J. Bidlo, J. Pekař, J. Šusta, K. Krofta, J. Goll nebo E. Beneš. S mnohými z nich v pozdějším období udržoval jak vědecký, tak přátelský styk. Roku 1915 ukončil univerzitní studium s velmi dobrým prospěchem, obhájil disertační práci Hospodářské a sociální poměry v městech Pražských (1378 – 1434) a v tomtéž roce byl promován doktorem filozofie.
Léta pedagogického působení a politického zrání (1916 – 1920)

V březnu 1916 vykonal Bedřich Mendl zkoušku učitelské způsobilosti a přijal místo zatímního profesora dějepisu a zeměpisu na obchodní akademii v Hořicích v Podkrkonoší. K jeho odchodu z Prahy přispěly zřejmě i radikální politické názory, s nimiž se netajil a díky nimž nemohl nastoupit na střední škole v Praze. V Praze sice získal díky Kamilu Kroftovi místo jako pomocná vědecká síla při vydávání Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moravie, a to pro období vlády Karla IV., ale založení rodiny a povinnost jejího existenčního zajištění ho vedly k odchodu do Hořic.
Postavení Mendla jako učitele bylo v prvním roce jeho učitelské praxe těžké (byl jen o pár let starší než jeho žáci a učil jen zeměpis a němčinu), po zásahu Krofty však dochází ke zlepšení postavení ve škole a zbyl mu i čas na pokračování práce na Regestech. Rozhodnutím kuratoria obchodní akademie byl Mendl 1. září 1919 jmenován na hořické škole profesorem a tomuto povolání věnoval i nadále dost času, ale postupně sladil své povinnosti pedagogické a vědecké se společenskopolitickou aktivitou. Přijal funkci kustoda v místním archeologickém muzeu, zpracovával prameny k dějinám Hořic, pokračoval v práci na Regestech a publikoval řadu drobnějších statí. V Hořicích položil základy svého vědeckého i pedagogického díla, které v pozdějším období dokonale zúročil.
Na venkově se ale Mendl nevěnoval jen odborné práci a pedagogickým povinnostem, sledoval samozřejmě i politický vývoj. Svá stanoviska si tříbil v diskusi a korespondenci se svými nejbližšími a přáteli, k nimž patřili Mendlovi bratranci Josef a Otokar Fischer  a V. Vojtíšek. Mendla logicky nejvíce zaujalo politické hnutí směřující ke vzniku samostatného státu, do něhož se zapojil i jeho bývalý profesor a ochránce Krofta. Styky s pražskými přáteli vedly Mendla k založení místní organizace státoprávní demokracie v Hořicích, což ovšem nevylučovalo jeho úzké styky s agrární i sociálnědemokratickou mládeží.

Velmi významná změna v Mendlově životě nastala po 15. lednu 1917, kdy se oženil s Eleonorou Mráčkovou, rovněž historičkou. V tomto velmi šťastném svazku se Mendlova žena stala i nejlepším manželovým přítelem a pomocníkem a po jeho smrti i nositelkou Mendlova odkazu. V srpnu 1920, po více než ročních jednáních a odkladech, odchází Mendl do Prahy.
Působení v Čs. státním historickém ústavu a na FF UK v Praze (1920 – 1938)

19. srpna 1920 byl Bedřich Mendl jmenován adjunktem nově zřízeného Státního historického ústavu (vydavatelského). Již při zřizování tohoto institutu počítal Krofta s tímto místem právě pro Mendla a ten se do práce vrhl s nasazením. Ministerstvo školství a národní osvěty ho pověřilo i kontrolou archivů a hospodářských registratur statků Tuchoměřice, Chvala, Michle a Malešice. Výsledky jeho dlouhodobých výzkumů vyústily v roce 1927 v obhajobu habilitační práce na pražské univerzitě na téma Sociální krize měst ve století 14. V tom samém roce se Mendl stal soukromým docentem UK pro obor hospodářských dějin středověku a novověku. Tehdy se také seznamuje s belgickým historikem světové proslulosti Henri Pirennem, který byl do Prahy pozván k přednáškám. Jejich přátelské styky a spolupráce motivovaná společným zájmem o hospodářský vývoj středověkých měst  trvaly až do Pirennovy smrti v roce 1935. O Mendlových mimořádných kvalitách svědčí i skutečnost, že byl v letním semestru 1929 – 1930 v době nepřítomnosti svého bývalého učitele Josefa Pekaře pověřen vedením jeho semináře. V této době již také působil jako člen Společnosti pro dějiny židů v Československé republice. V březnu 1930 byl požádán předsednictvem Čs. společnosti pro studium menšinových otázek, aby se jako činný člen účastnil práce ve 4. historické a prehistorické sekci; Krofta zde v roce 1931 podle Mendlových podkladů připravoval memorandum o postavení Němců k UK. Toto memorandum nebylo určeno pro tisk, ale jako dobrozdání pro státní činitele.
Mendlův zájem o hospodářské dějiny vedl roku 1932 k jeho jmenování tajemníkem nově zřízeného Archivu pro dějiny průmyslu a technické práce. V dubnu 1933 byl zvolen řádným členem Sociálního ústavu Československé republiky, kde pracoval jako místopředseda historické komise. Po smrti J. B. Nováka v říjnu 1933 byl Mendl 6. prosince 1933 Ministerstvem školství a národní osvěty jmenován ředitelem Státního historického ústavu v Praze. O rok později, 8. října 1934, ho prezident republiky jmenoval mimořádným profesorem obecných hospodářských a sociálních dějin FF UK v Praze. Dalším vědeckým uznáním bylo Mendlovo zvolení mimořádným členem Královské české společnosti nauk.
Bedřich Mendl aktivně působil i na mezinárodním fóru historiků, zúčastnil se např. kongresů ve Varšavě, Bukurešti a Curychu. V této souvislosti se mu dostalo ocenění jmenováním členem Comité International des Science Historiques, komise pro studium velkých objevů. Období před vypuknutím 2. světové války bylo vrcholným v Mendlově vědeckém i osobním životě.
Léta útlaku (1938 – 1940)

Nastupující fašismus, období druhé republiky a okupace znamenaly hlubokou osobní krizi a posléze i zlom v Mendlově životě. V Mendlově okolí postupně umírali přátele i nejbližší – Otokar Fischer roku 1938, Arne Novák a Mendlova matka o rok později. Další bezprostřední rány na sebe nedaly dlouho čekat..
Již 31. ledna 1939 tlumočilo předsednictvo ministerské rady usnesení vlády, aby v činné státní službě nebyli ponecháni zaměstnanci židovského původu. Pro Mendla to znamenalo předat vedení Historického ústavu Františku Roubíkovi. Mendl se dále směl věnovat jen pracím souvisejícím s vydáním dalšího svazku Regest, přičemž při plnění tohoto úkolu byl vyloučen jeho jakýkoliv styk s veřejností. 1. března 1939 byl Mendl pro svůj židovský původ donucen opustit univerzitu. Výnosem z 12. prosince 1939 požádalo předsednictvo ministerské rady Ministerstva školství a národní osvěty, aby byl Mendl odstraněn z činné služby. Proto byl 10. ledna 1940, v necelých 48 letech, poslán na „dovolenou s čekatelným“ a 19. března 1940 byl přeložen podle § 80. služební pragmatiky na trvalý odpočinek. 20. června 1940 bylo negováno další uznání, jehož se Mendlovi v minulosti dostalo – vedení KČSN sdělilo Ministerstvu školství a národní osvěty, že „pp. Glücklich, Kraus, Mendl a Schönbaum přestali býti našimi členy“. Pouze Masarykova akademie práce, jako jediná ze všech institucí, podala Mendlovi v této těžké době pomocnou ruku – 12. dubna 1940 byl zvolen externím členem Komise pro dějiny technických věd při jejím III. oboru.
Stále se zvyšující ústrky a urážky, ohrožení nejen jeho, ale i členů rodiny, která měla být dokonce vystěhována z Prahy, přivedly Mendla do stavu, kdy byl zcela vyčerpán. Nic už nepomohly ani snahy jeho věrných přátel o jeho arizaci. Na obálku svého nedokončeného rukopisu práce Vznik středověkých měst připsal: „Prosím o laskavou omluvu, že mé síly nestačily na více než tyto první dvě kapitoly“. Nezvratitelné rozhodnutí opustit nepřátelský svět jej přimělo k pokusu sebevraždy, jejímž následkům 28. září 1940 podlehl.

 

zdroj obrázku: melcer.cz

V roce 1947 byl Bedřich Mendl zvolen na návrh F. M. Bartoše členem České akademie věd a umění in memoriam. V témže roce vyšlo i posmrtné vydání jeho práce Vývoj řemesel a obchodu v městech pražských, které k vydání připravila Mendlova žena Eleonora.
Bedřich Mendl a jeho dílo

Bedřich Mendl je právem oceňován jako historik, který se zabýval problematikou dějin měst středověkých i novověkých, jako autor průkopnických Hospodářských dějin Evropy. Mendlův zájem o studium hospodářských a sociálních dějin pramenil jak z rodinného prostředí, tak i z podnětů doby, ve které žil. Žil v období velikého triumfu industrialismu na přelomu 19. a 20. století, dozrávání občanské společnosti (1905 – 1907), po kterém následovaly balkánské války a nakonec i 1. světová válka, sociální otřesy, revoluce, reformy hospodářských a společenských poměrů. Krátké období nadějí 20. let vystřídala světová hospodářská krize a příprava 2. světové války.

Hospodářská a sociální problematika středověkých měst
Svá studia na pražské Filozofické fakultě dokončoval za 1. světové války zcela zaujat problematikou hospodářských a sociálních poměrů pražských měst v době předhusitské a husitské. Ve své disertační práci Hospodářské a sociální poměry v městech pražských v letech 1378 – 1434 (1915) si položil otázku, jak hospodářské poměry ovlivnily stanovisko Pražanů k husitské revoluci. Ve studiu problematiky středověkých měst pak pokračoval ve 20. a 30. letech v širší evropské komparaci. Analýza poměrů středověkých evropských měst ho dovedla až k položení otázky příčin sociálních zápasů. Vidí je v nestejnosměrném rozdělení majetku a důchodu. Studiem dosud nevydaných berních register zjišťuje obdobné jevy i v českých městech.Sotva polovina obyvatel měla plné měšťanské právo, počet nemajetných podruhů a bezzemků byl daleko větší, než se soudilo a na řemeslnických domech vázly velké platy a dluhy. V nerovnoměrnosti majetkového rozvrstvení, zadluženosti, chudobě a zbavení velkého počtu obyvatel jejich práv vidí hospodářský základ sociální krize měst. Ve své metodicky průkopnické práci Z hospodářských dějin středověké Prahy (1926) zkoumá vznik, druhy a velikost tzv. věčných platů váznoucích na domech a jejich zrušení za revoluce. Dospívá v ní až ke zhodnocení hospodářského a sociálního dopadu husitství. Rozhodnutí velké obce pražské zrušit hypotekární zadlužení považuje za nutné a prospěšné a odmítá liberalistický názor právních historiků o bezprávném zásahu do soukromého majetku. Stejně tak pečlivá edice nejstarší brněnské berní knihy, Knihy počtů města Brna z let 1343 – 1345 (1936) potvrzuje starší výsledky Mendlova bádání.
Vedle hospodářské a sociální problematiky středověkých měst se Mendl zajímal také o jejich vznik, právní organizaci a cechovní zařízení. V pracích Počátky našich cechů (1927) a Počátky cechů a byzantské Eparchikon bilion (1929) jde o kritickou revizi starších výkladů o vzniku řemeslnických spolků. Na základě srovnávacího studia Mendl ukázal, že cechovní zřízení stabilizující se ve 14. století bylo výsledkem dlouhodobého vývoje a jeho vznik považuje za kompromis mezi zájmy výrobců a městskou radou hájící zájmy spotřebitelů. Mendl zasáhl i do sporné otázky vzniku Starého města pražského a jeho jádra v německé tržní osadě místopisným příspěvkem Vici Theutonicorum a civitas circa S. Gallum (1932). K právním dějinám měst se vztahuje jeho rozbor a edice právní památky Tak řečené norimberské právo v Čechách (1938). Ukázal, že se jedná o památku vzniklou v Čechách na základě domácích a cizích pramenů. V otázce vzniku města Prahy odmítl starší výklad o jejím založení ve 13. století. Postavil se za stanovisko Maxe Webera, který rozlišoval pojem města ve smyslu hospodářském a ve smyslu politicko-administrativním. Mendl ukázal, že Praha se vyvíjela velmi brzy z trhové osady v tržní město, přibližně od 10. století, a ve 13. století, kdy byla opevněna, stala se též politicko-administrativním centrem. Hlavní výsledky bádání o Praze shrnul Mendl v práci vydané posmrtně jeho ženou Eleonorou pod názvem Vývoj řemesel a obchodu v městech Pražských (1947), v níž zachycuje období od vzniku Prahy až do konce 19. století.

Mendl projevil i velký smysl pro historickou syntézu. Osvědčil ho jednak v práci Hospodářský vývoj Evropy (1931) a zejména pak v kapitolách napsaných do Šustových Dějin lidstva.
Vydavatelská činnost
Vydavatelská činnost Bedřicha Mendla je velmi záslužná. Jako pracovník a později ředitel Státního ústavu historického pokračoval v nedokončené edici Emlerových Regestech diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moravie pro dobu Karla IV., které zahrnují léta 1355 – 1363. K jeho vydavatelské činnosti patří i vydání Listů královny Kunhuty králi Přemyslovi s cenným výkladem středověké milostné epistolografie. Tento kulturněhistorický dokument svědčí o vysoké kulturní vyspělosti na dvoře posledních Přemyslovců.

Bedřich Mendl – průkopník problematiky českých novověkých hospodářských dějin
I když těžiště jeho vědecké práce spočívalo ve středověkých dějinách, byl si vědom i významu novějších hospodářských a sociálních dějin. Svědčí o tom jeho monografie Český průmysl před sto lety a počátky Průmyslové jednoty (1934), ve které prohloubil dosavadní pojetí národního obrození. Národní obrození podle něho nezahrnuje jen úsilí o povznesení jazyka a kultury, ale i úsilí o hospodářské povznesení země a jejího obyvatelstva.

Bedřich Mendl byl velmi citlivý i k aktuálním politickým potřebám své doby. Proto již na sklonku 1. světové války uveřejnil studie Fridrich Falcký a české naděje a O poměru Čech ke staré říši, v nichž dal najevo své národní cítění. Napsal také naši první studii o raabizaci a jejích hospodářských, pracovních a psychických důsledcích. V této práci, jež měla regionální charakter (týkala se oblasti Hořic, kde působil jako středoškolský učitel v letech 1916 – 1920), bylo jeho hlavním záměrem najít souvislost mezi raabizací panství v letech 1789 – 1848 a současným vývojem dané oblasti. Mendl se tím snažil prokázat svou teorii o rozdílném soudobém vývoji oblastí raabizovaných a neraabizovaných, a tím zároveň vysvětlit i význam Raabovy reformy.
Ovlivnění a konfrontace se soudobými směry historiografie

Myšlenkově byl Bedřich Mendl ovlivněn mladší německou historickou školou. Čerpal však rovněž z francouzského sociologického pozitivismu, přičemž respektoval i pozitivismu gollovský. Cenil si zejména prací Maxe Webera a Wernera Sombarta. Naproti tomu s názory Büchera a von Belowa spíše polemizoval. Velmi blízko měl k Henrimu Pirennovi, Henrimu Seeovi a celé francouzské skupině Annales. Názory a metody cizích historiků vždy konfrontoval s domácími podněty, které čerpal zejména z prací Pekařových a Šustových. Cizí díla doprovázel promyšlenými kritikami v ČČH a seznamoval s nimi i historickou veřejnost ve svých přednáškách vydaných v roce 1929 pod názvem Novém proudy v hospodářském a sociálním dějepisu.
Spolu se Slavíkem si Mendl uvědomoval důsledky 1. světové války a ruské revoluce projevující se v krizi historismu, z níž hledal východisko ve studiu projevů lidového nazírání na politický a hospodářský vývoj.
Ve svých monografiích Mendl uplatňoval strukturalistické přístupy, které však důsledně podřizoval vývoji. Se sociologickým pozitivismem ho sbližovala úcta k pramenné základně a pluralitě jevů. Mendl automaticky nepřijímal názory o zákonitostech vývoje společnosti, byl však důslednější evolucionista než Šusta. Oba považovali „kapitalistického ducha“ za podstatu kapitalismu. Mendl však byl obezřetnější vůči tezi o „středověkém kapitalismu“. Ve městech 13. a 14. století spatřoval pouze protokapitalistické prvky narušující středověkou strukturu, které byly zobecněny až v pozdějších stoletích. Na rozdíl od Sombarta nechápal pozemkovou reformu jako východisko akumulace kapitálu. Větší důraz kladl na městský obchod, ale nikoliv v takovém rozsahu jako Pirenne. Odmítal také Bücherovo tvrzení, že středověcí měšťané byli především závislí na zemědělství a naopak považoval středověký obchod a řemeslo za autonomní a perspektivní prvky středověké ekonomiky.

Postavení a poměry oboru hospodářské a sociální dějiny v historii po smrti Bedřicha Mendla
Při zpětném pohledu na vývoj oboru hospodářských a sociálních dějin mezi dvěma světovými válkami, kdy do něj vstupoval Bedřich Mendl, lze konstatovat, že ani v podmínkách současné České republiky a poměrně velkého rozmachu české vědy a vzdělanosti nedospělo ještě české hospodářství a sociální dějepisectví ve svém vývoji tak daleko, aby si už tehdy vytvořilo širokou, stálou a pevnou institucionální bázi pro své působení, včetně pedagogického zázemí na univerzitě.
Období od konce 2. světové války do roku 1968

Poválečný vývoj české historiografie věnoval sice značnou pozornost problematice hospodářských a sociálních dějin, ale jen z hlediska úzce ideologicky pojaté teorie historického materialismu. Akademický směr soustředil úsilí na teoretické prozkoumání klíčových období národních dějin. Již v počátečním období vznikly práce, které silně ovlivnily celou historickou veřejnost. S odstupem času se však ukázalo, že ani tyto práce nezůstaly ušetřeny ideologických zjednodušení a deformací. Marxistická historiografie nevytvořila během čtyřiceti let svého monopolního působení nějaké ideální a zásadně nové podmínky pro organizovaný rozvoj a institucionální zakotvení hospodářských a sociálních dějin v české historické práci.
O mnoho úspěšnější nebyl ani proud technokraticky pojatých hospodářských dějin s převahou kvantitativních údajů a dílčích závěrů, kterému chybělo postižení ostatních důležitých společenských faktorů i postižení celého člověka. Marxistická historiografie sice ve své teorii zdůrazňovala materiální bázi veškerého společenského a historického dění, ale svébytnost hospodářských dějin do značné míry přehlížela. Ještě horší byla situace v oblasti sociálních dějin, které byly většinou redukovány na politickoideologické dějiny dělnického hnutí, v nichž se preferovaly dějiny vládnoucí komunistické strany.
Toto se výrazně projevilo také v rovině institucionální. Zatímco v západní Evropě, hlavně v sousední SRN, byla 50. a 60. léta přímo gründerským obdobím několika desítek ústavů a kateder hospodářských a sociálních dějin na univerzitách a vysokých školách, v ČSR se ve stejné době těšily podpoře instituce jiného druhu – katedra dějin KSČ na Vysoké škole politické a sociální v Praze, katedra dějin dělnického hnutí na Vysoké škole politických a hospodářských věd v Praze, katedra dějin KSČ a katedra dějin SSSR a KSSS na FF UK v Praze a Ústav dějin KSČ.
Období „normalizace“ (1968 – 1971)

Po intervenci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa došlo k ukončením jakýchkoliv pokusů o vnesení některých nadějných prvků do československé historiografie. Období „normalizace“ tak silně postihlo samozřejmě i hospodářské a sociální dějiny. Byla např. zrušena katedra dějin KSČ na FF UK, která se mezitím pokusila sledovat a kriticky zkoumat celé dělnické hnutí, popřípadě sociální strukturu společnosti. Podobnou reorganizací prošel také někdejší Ústav dějin KSČ, přeměněný podle sovětského vzoru na Ústav marxismu-leninismu při ÚV KSČ. Stejným způsobem byl zastaven plodný rozvoj Kabinetu pro hospodářské dějiny na VŠE v Praze a suspendována činnost Komise pro hospodářské dějiny, jež v čele s prof. A. Klímou úspěšně působila v 60. letech při Československé historické společnosti. Za své vzal také jediný časopis pro sociální a hospodářskou problematiku Revue dějin socialismu.
V tomto období se taktéž zmenšil počet hospodářských a sociálních historiků; jedni patřili k politicky nejvíce postiženým a pronásledovaným, druzí se na tomto poli práce vzdali. To se odrazilo v dočasném snížení počtu titulů odborné literatury věnované hospodářským nebo sociálním dějinám, případně ve snížení její obsahové kvality a tématické rozmanitosti.
Období 70. – 80. let

Skrovnou kontinuitu vědeckého bádání na tomto poli udržovali v tomto období za ztížených podmínek jednak malá skupina pracovníků Ústavu čs. a světových dějin ČSAV v Praze, dále na regionální úrovni a s hlavním zaměřením na dějiny průmyslových oblastí tým pracovníků Slezského ústavu ČSAV v Opavě a nakonec několik jednotlivců, kteří pracovali na tomto úseku z vlastního profesionálního zájmu, ale víceméně osamoceně a bez soustavné pracovní koordinace.
Období „současnosti“ (1990 – 2000)

Symptomatickým začátkem nového období rozvoje disciplíny hospodářské a sociální dějiny bylo založení katedry hospodářských a sociálních dějin na FF UK v Praze rozhodnutím rektora z května 1990. Byl to výsledek naprosto nových společensko-ekonomických podmínek, jež se vytvářely ve vědě a na vysokých školách po listopadu 1989.
Samostatnými badatelskými nebo pedagogicko-vědeckými pracovištěm pro obor hospodářské a sociální dějiny jsou a) vysokoškolská pracoviště, která se hlásí k pěstování hospodářských a sociálních dějin kromě své pracovní náplně přímo svým názvem, b) některá pracoviště ČSAV, c) speciální pracoviště blízká oboru hospodářských a sociálních dějin, d) vysokoškolská pracoviště, kde na úseku hospodářských a sociálních dějin aktivně vědecky a pedagogicky působí alespoň několik učitelů, e) organizace sdružující na dobrovolné členské bázi historiky oboru za účelem reprezentace oboru doma i v zahraničí, dále také vzájemného informování a koordinace práce, výměny a šíření poznatků a metod.

Ve vývoji českého dějepisectví není příliš mnoho osobností, které by vzbuzovaly svým životem a dílem takovou úctu jako Bedřich Mendl. S velikou a pílí se věnoval oboru, který byl ve stínu politických a kulturních dějin, oboru, který až dosud stál stranou zájmu školených historiků. Hospodářskými dějinami se zabývali většinou jen hospodářští odborníci bez důkladné historické přípravy a znalosti historických metod. Dějiny přírodních věd a techniky byly výhradně spjaty s vlastními přírodovědnými a technickými obory a často se jimi zabývali někteří populizátoři.
Bedřich Mendl byl snad prvním školeným historikem, který začal zkoumat hospodářskou a sociální problematiku přísně vědeckými postupy a stal se tak průkopníkem nových metod. Ze všech současníků daleko nejvíce uplatňoval statistiku, třídění, hierarchii a typologii hromadných jevů, evropskou komparaci aj. Tvořil historii, která bránila nástupu iracionalistických pohledů na dějiny. Jeho vědeckost a přísná objektivita vzbuzují úctu i dnes, třebaže ne vše z jeho díla zůstává v platnosti. Pokrok středověkých bádání mnohé rozvinul a překonal.

Nejlepším důkazem o významu díla Bedřicha Mendla je jeho trvalá hodnota a aktuálnost. Žádný ze současných ani budoucích historiků zabývajících se hospodářskými dějinami nemůže přehlédnout toto dílo.
Jeho předčasná smrt vzala české historiografii neobyčejně nadaného a pracovitého historika, který i přes svůj krátký věk (48 let) dokázal vytvořit dílo, které mělo vlastní vědeckou tvář a bylo respektováno současníky i dalšími generacemi.

2 Comments

  1. chtěla bych se dovědět něco o mích předcích tatínek Jaroslav Aubrecht nar. 4.3.1937 narozen v Brně Maminka Želmíra roz.Oceláková děda J.Aubrecht babička Růžena roz. Sečkářová moc děkuji za odpověď Jana Sukačová roz Aubrechtová

  2. Dobrý den,
    doporučili bysme Vám navštívit matriční úřad v místě narození Vaších prarodičů. Dále bychom Vám rádi doporučili program, který Vám pomůže při hledání informací o Vaších předcích.
    http://www.myheritage.cz/family-tree-builder

Napsat komentář

Required fields are marked *.


+ 2 = 3