Historie, osobnosti, Starověk, Středověk, Novověk

E-dejiny.cz

Jan Lucemburský, král cizinec

| Dva komentáře

Jan Lucemburský

Jan Lucemburský

Jan Lucemburský (10. 8. 1296 – 26. 8. 1346, otec Karla IV.) byl jedním z nejpozoruhodnějších králů českých zemí. Byl to muž, který se vyznačoval bojechtivostí a politickou obratnosti. Jan Lucemburský se především zajímal o zahraniční politiku než o dění ve svém království. To spravoval zejména jeho syn Karel (Karel IV.).

Jan byl jediným synem římského krále a lucemburského hraběte Jindřicha VII. a Markéty Brabantské (neteř Filipa IV. Sličného). Tento sňatek byl uzavřen kvůli míru mezi Brabantskem a Lucemburskem. Jan vyrůstal na francouzském dvoře a studoval i na pařížské univerzitě. Poté co jeho otec Jindřich VII. byl zvolen římskoněmeckým císařem, stal se 14 lety mladý Jan markrabě Arlonu, lucemburským a larochským hrabětem (1310-1335 titulární král Polska, bral se za dědice Přemyslovců, proto začal používat titul polského krále).

Janova politika v českém království

Za nedlouho přišla na dvůr Jindřicha VII. nabídka (1309) od české šlechty aby se Jan oženil s poslední ženou z rodu Přemyslovců, Eliškou. České panstvo bylo nespokojené s vládou Jindřicha Korutanského a tím by se jeho vlády „zbavila“. Roku 1310 se mladičký Jan Lucemburský oženil s Eliškou Přemyslovnou.  Koncem roku 1310 přijal Jan slib věrnosti české šlechty a potvrdil jejich privilegia (inaugurační diplomy) nejprve pro Čechy a pak pro Moravu. České šlechtě mimo to zaručil, že české vojsko nebude podporovat krále v zahraničí a v úřadech budou pouze čeští rodáci (to Jan vzápětí porušil, obklopil se „cizími“ rádci). Po těchto diplomatických krocích byli Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna 7. února 1311 korunování českým králem a královnou. Jan se pokoušel vládnout v Českém království podle francouzského vzoru, zatím co Eliška chtěla pokračovat v přemyslovském odkazu.


Situaci Janovi zkomplikovala smrt jeho otce roku 1313. Jakožto mladý panovník (neměl ještě 18 let) se nemohl dědičně stát římskoněmeckým císařem. Z toho důvodu rozjel kampaň na podporu Ludvíka IV. Bavora, který se nakonec stal císařem (Jan díky této podpoře získal v budoucnu významné ústupky). Král Jan Lucemburský neustále řešil konflikt mezi ním a šlechtou, mír zprostředkoval až císař Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány Domažlické úmluvy (1318), které ale posílili moc šlechty. Vzdorná manželka Eliška se celý život snažila o zachování přemyslovského odkazu a podnikala řadu kroků proti Janovi. O rok později byla vedená vzpoura proti Janovi, ve které měla nemalou roli sama Eliška Přemyslovna. Jan musel kvůli potlačení této vzpoury okupovat Prahu. Po neustálých konfliktech v Čechách, přestal mít Jan zájem o své království a soustředil se zejména na zahraniční politiku (české království bylo zdrojem financí pro evropskou politiku) a raději pobýval v cizině (v rodném Lucembursku nebo na francouzském dvoře).

Brzy po roztržce s Eliškou Přemyslovnou umístil Jan Lucemburský svého prvorozeného syna Václava (Karel IV.) na hrad Křivoklát, odkud jej na jaře roku 1323 dal převézt na vychování k francouzskému královskému dvoru. Zde Václav při biřmování přijal jméno Karel. V Paříži se mu dostalo skvělého vzdělání, které si ještě rozšířil prvními politickými zkušenostmi během pobytu v Lucembursku a při Janově dobrodružství v Itálii.

Zahraniční politika a dosazení syna Václava

Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozkol společenských poměrů a u panstva to vzbuzovalo nevoli. V roce 1333 přijel do Čech Janův syn Karel, nejprve bez Janova vědomí. Na přelomu let 1333 a 1334 udělil Jan Karlovi titul markrabě moravský a tím zlegitimoval jeho postavení v zemích koruny české. Napětí mezi Karlem a Janem (v českém království nastalo „lucemburské dvojvládí“) polevuje, až v roce 1341 kdy Jan zajistil Karlovi nástupnický nárok na český trůn. Roku 1338 Jan Lucemburský povolil zřízení Staroměstské radnice (první v Čechách) a roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Zemi již fakticky spravoval Karel.

Jan Lucemburský zaměřoval svou politiku především v zahraničí, kde byl mnohem úspěšnější. V roce 1322 získal od Ludvíka IV. Bavora (za pomoc proti Fridrichovi Sličnému) pro České království Chebsko. V roce 1335 byla k Českému království připojena Vratislav, k níž patřila i velká část Slezska a v letech 1319 a 1329 Horní Lužice. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan velice aktivní v Itálii a v roce 1331 mu císař jako zástavu potvrdil několik severoitalských měst (např. Milán, Brescia a Cremona) a dědičně město Lucca.

V roce 1335 se na sjezdu v Trenčíně a Visegrádu setkali Kazimír III. Veliký (polský král), Jan Lucemburský a Karel Robert z Anjou (Uherský král), kde se Jan vzdal nároku na Polského krále výměnou za 20 tisíc kop (číslovka vyjadřující celé číslo-60) českých grošů. S pomocí arcibiskupa Balduina (byl Janův strýc) připravoval volbu nového římskoněmeckého císaře, kterým byl 11. července 1346 zvolen Janův syn, Karel.

Slepota a osudná bitva u Kresčaku

Jan Lucemburský na koni

Jan Lucemburský na koni

V roce 1337 při cestě z křížové výpravy v Litvě, přestával Jan Lucemburský vidět na pravé oko (dědičná choroba) a díky šarlatánskému léčení o něj přišel. O pár let později se zhoršoval Janův zrak i na levém oku a tak jel do Francie za věhlasnými lékaři. Ani tito lékaři Janovi nedokázali pomoci a tak oslepnul i na druhé oko.

V roce 1346 dostal Jan zprávu od francouzského krále Filipa VI. o vylodění anglických vojsk (začala 100 letá válka). Král Jan vyslyšel prosbu Filipa VI. a vydal se i se svým synem na pomoc. Slepý Jan si byl vědom, že v bitvě u Kresčaku (26. srpna 1346) padne. I tak se bitvy zúčastnil a za pomoci svých rytířů (přivázali své koně s Janovým dohromady) se zúčastnil válečné vřavy. Traduje se, že Jan v této bitvě řekl tyto slova: „Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“. Tyto slova se zapsaly do evropské historie. Na bojišti našel tělo krále Jana, anglický král Eduard a jeho tělo odevzdal Karlovi.

Místo odpočinku

V roce 1346 byl pohřben v benediktinském opatství Alt-Munster v Lucembursku. Po zničení opatství (1542) francouzskou armádou byly ostatky Jana Lucemburského převezeny do františkánského kláštera (ve stejném městě) a po opravě opatství se vrátily. Po druhé světové válce byly ostatky umístěny v kryptě lucemburského velkovévody, v lucemburské katedrále.

V roce 1980 se ostatky vrátily dočasně do Prahy, kde proběhl antropologický průzkum.

Zdroje:

ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice : Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2.

Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha : Svoboda, 1976. 597 s.

SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s.

ISBN 80-205-0291-2

zdroj obrázků: wikipedie.cz

 

2 Comments

  1. Pingback: Čeští panovníci a prezidenti

  2. Pingback: Dějiny a události 14.století

Napsat komentář

Required fields are marked *.


9 − 7 =