1955 – Spartakiáda
Dne 23.6.1955 byla zahájena první celorepubliková spartakiáda. Tato akce plynule navazovala na tradici sokolských sletů a byla zaměřena na propagaci komunismu. Této masové akce se zúčastnilo na jeden milión cvičenců, kterému přihlíželo na dva milióny diváků z celé republiky.
Traduje se, že se spartakiádou přišla federace dělnických tělovýchovných jednot, která byla hojně zastoupena komunistickými funkcionářemi, ale toto tvrzení není podložené. Stejně jako datace vzniku spartakiády je nejistá – údajně přípravu spartakiády projednával Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport již 20.10.1953 a 30.11.1953 ji schválil politický sekretariát ÚV KSČ. Jistý je však název, který vymyslel František Chloupecký, který se nechal inspirovat jménem vůdce spoury římských otroků.
Spartakiáda byla pojata jako vyvrcholení oslav desátého výročí osvobození republiky Rudou armádou. Zahájení bylo naplánováno na 26.2.1955 a jejíž součástí měly být i lyžařské závody, štafetové běhy a přebory v zimních sportech. Květen byl pak rezervován na okresní a krajské spartakiády. Komunistická strana přikládala spartakiádě velikou důležitost a tak není divu, že se o ní v letech 1954-1955 jednalo na dvanácti zasedáních nejvyšších stranických orgánech – Politbyru. Rozpočet byl schválen ve výši 45 miliónů korun výdajů s předpokládaným ziskem 26,5 miliónů korun.
Skladby mužů symbolicky vyjadřovaly jak jednotou dělnické třídy dosáhli pracující vítězství. Další symbolikou pak byla závěrečná rudá hvězda, která byla výrazem lásky, vděčnosti a věrnosti Sovětskému svazu. Od září 1954 se tak začaly provádět nácviky. Cvičení bylo poviné na učilištích i školách. Problémy s nařízením o cvičení zaznamenávali soudruzi zejména ve velkých závodech (Škoda) a dokonce i v armádě, kde vše sváděli na to, že vojáci v civilním životě žádné cvičení neprováděli a tudíž secvičení působí značné potíže. Přes tyto „objektivní“ potíže se přenesla strana výměnou generálplukovníka Františka Jandy za tehdy 29.letého Václava Pleskota. Ten prosadil, aby se spartakiády zúčastnili i staří sokolové, kteří secvičení měli již velmi dobře zažité ze sletů.
Politbyro však neuslo na vavřínech a při přípravě organizačních částí spartakiády bedlivě sledovalo a likvidovalo možná ohniska protikomunistických skupin. Zatýkaní lidé byli ihned vyslícháni a do řad cvičenců byli nasazeni agenti. Z řad cvičenců byli pak vybíráni vysoce loayální komunisté, kteří přispívali v pořádku a spávné propagandě. Na vlastní spartakiádu bylo pak nasazeno 3 445 příslušníků veřejné bezpečnosti.
Spartakiáda byla zahájena 23.6.1955 a to vztyčením Československé a Sovětské vlajky za zvuku obou hymn.Dříve sletovému stadionu teď vévodilo heslo „Připraven k práci a obraně vlasti“. Ve skladbách žactva a dorostu, které probíhaly po tři dny, byla sokolská tradice poměrně zachována, přestože sestavy obsahovaly mnohé budovatelské motivy (malé děti cvičily s krychlemi, učňovská mládež zase vytvářela obrazce ozubených kol). Vrchol militantnosti naopak představovaly dny svazarmu a ozbrojených sil, které spartakiádu uzavíraly. Svazarmovci nejprve vytvořili obrovskou pěticípou hvězdu, pak přelézali překážky v plynových maskách, následovalo cvičení s puškami a program zakončil parašutistický výsadek. Den ozbrojených sil zahájili esenbáci, kteří napochodovali na stadion v uniformách za doprovodu těchto veršů: „Před námi hrdina a jeho čistý štít – / sovětské země bezpečnostní sbor; / jak Felix Dzeržinský chcem nepřítele bít / a jeho ČEKA zůstane náš vzor!“ Své hodinové vystoupení, v němž cvičili také se samopaly, zakončili sborově zpívaným refrénem „Nad husitskou Prahou po staletí příští Stalinova socha bude stát“. Nástup vojáků byl ještě impozantnější: na stadion vjely tanky doprovázené verši Karla Šiktance a Josefa Kainara. Vojáci cvičili nejprve s dětmi, dále s kládami, na bradlech a na závěr v polních uniformách s puškami a bodáky.
Dobový tisk zaplňovaly lyrické výlevy plné „urostlých a krásných dívek“, „nadšeného přívalu mladosti“ či slz, které se derou do oka „nad monumentální krásou masových cvičení.“ „Ale což toto není obraz socialismu, což toto není chrám lidské myšlenky, což toto není triumf humanismu?“ tázal se řečnicky v Literárních novinách kritik Sergej Machonin. Spisovatel J. V. Pleva – autor dobové povinné četby Malý Bobeš – si zase v Rudém právu povšiml, že „pražské ulice jsou plny urostlých, statných dobře živených dětí“, zatímco „dětství nás proletářů z vesnice bylo zakřiknuté, nesmělé, plné bázlivosti, ostychu a věčně nenasycené, hladové…“. Stranou nezůstávali ani hosté z ciziny: „Bože, nalezl jsem zemi s lidmi tak dobře živenými, plnými radosti, s nadšením cvičícími na spartakiádě,“ svěřil se francouzský malíř Fernand Leger Československému rozhlasu. Doboví propagandisté se neubránili ani srovnání se sokolskými slety. „To nebyl žádný slet v jiné podobě. To byl zcela nový druh velkolepé demonstrace: před očima světa vystoupil na strahovský stadion, na tribuny, do pražských ulic sám lid, aby řekl, co má rád, co umí, a kam míří,“ psal v Literárních novinách spisovatel Norbert Frýd.
Reakce exilových publicistů svědčí o tom, že je nepochybný úspěch první spartakiády poněkud zaskočil. Týdeník Čechoslovák, vydávaný v Londýně Josefem Jostenem, v červnu informoval, že do Montrealu se slétají američtí a kanadští sokoli, „aby odpověděli na komunistickou ,spartakiádu’ pořádanou v téže době v Praze“. O tomto sletu se již čtenáři nic nedozvěděli a o pět týdnů později se mohli pod velkou fotografií ze spartakiády dočíst, že „na Strahově se opakuje obraz sletu z r. 1948 a i sletů předválečných! Nikdy jsme nenapsali, že se Spartakiáda zhroutí. Ten, kdo žije se svým národem i v exilu, čerpá z tohoto obrazu toto jediné správné poselství: Sokolství v krvi našeho lidu přežívá i krutost sedmiletého cizáckého náporu!“ (podepsáno šifrou R. S.) Československý přehled viděl v srpnu spartakiádu takto: „Přes pozůstatky tradičních sokolských disciplín se přelila invaze orientálního cirkusu, parád známých i československým divákům z filmů sovětských velecirkusů na Rudém náměstí i jinde po vlastech ruských…“ Ve stejné době psal bulletin Svobodná Evropa, že „režim Sokol potlačil, ale s jeho tradicí marně zápasí. Nezbylo mu proto než ukrást – podle známého komunistického receptu – cizí myšlenku a zkoušet ji přebarvit na červeno.“
Po přečtení článku jsem se začal rozhlížet. Asi jsem žil někde jinde. Ale dost ironie. Jako desetiletý jsem cvičil na první spartakiádě a pak ještě několikrát. Ideologické konsekvence jsem jako cvičenec nebyl ochoten vnímat. Co jsem však vnímal bylo to, že výběr na celostátní spartakiádu byl dělán podle preciznosti zacvičení skladby a ne podle ideologického klíče. Dest tisíc kluků na stadionu. Perfektně zvládlo dlouhou skladbu. Dále jsem velmi dobře vnímal návštěvu Národního divadla a Prodanou nevěstu. Ještě teď jsem schopen si vyvolat okouzlení které, ve mě vzbudila Hynaisova opona. Také za první prohlídku korunovačních klenotů vděčím této spartakiádě a panu učiteli Františku Ficovi. Tajemným zážitkem pro kluka z malé vesnice byl potlesk 200 000 lidí, kteří aplaudovali některé efekty naší masové skladby. Spánek na „spartakiádním lehátku“, tělocvična v Bráníku a hořká káva s 3 loupáky k tomu také patří. Druhá celostátní spartakiáda vedle pohybových dovedností mě obohatila o návštěvu Národního muzea a Národní galerie. Poprvé jsem viděl na vlastní oči Picassa a oltář Mistra třeboňského. Třetí jsem absolvoval jako vysokoškolák cvičící na večerech družby, což již nebylo masové vystoupení, ale gymnastická cvičení a kreace. Za to co jsem se na spartakiádách naučil a dozvěděl jsem celý život vděčný. Ve své profesi jsem mohl pracovat kvalifikovaněji a lépe, než jiní z mého okolí, kteří měli moje znalosti ale neměli moje zkušenosti. Myslím si, že komunistický režim si zaslouží jiné „kritické střelivo“ než to, které je použito v předcházejícím článku. Polopravda je horší než lež.